Akustický Kryštof? Chudý příbuzný elektrického

Hana-Slivova

Skupina Kryštof vydala záznam svého akustického koncertu v pražské Státní opeře. Jen tím ale potvrdila, že daleko lépe zní jako stroj poháněný elektřinou.

Dvě velké tuzemské kapely, ostravský Kryštof a pražští Tata bojs, vydaly v posledních době desky s akustickými verzemi svých největších hitů. Tady ale veškerá podobnost končí.
Návštěvníci koncertů skupiny Tata bojs, která desku smetana nahrála spolu s korejským Ahn triem, totiž dostali jasný vzkaz: „Kdo si smetanu koupí, ten si domů odnese hitovky v úpravách, které živě už asi nikdy neuslyší.“ Aranže, jež pro kapelu připravoval bývalý kytarista Marek Doubrava, jsou totiž neobyčejně nápadité, chytré, citlivé a hlavně opodstatněné – posouvají skladby do nečekaných, ale zajímavých poloh. Škoda, že totéž se nedá říci o CD Kryštof v opeře.

Poetika táborových ohňů
Není pochyb o talentu frontmana Kryštofů Richarda Krajča složit silnou melodii, šikovně ji zaranžovat a navíc sugestivně prezentovat poetiku textu. I ta ale někdy "pokulhává" – za všechny zmiňme První veselou  (Máme do podkroví víza / jsme rozestlaná schíza / i když kvete kvítí a slunce svítí…(. Síla Kryštofa je ovšem ještě jinde: v lehkosti a zároveň přímočarosti, se kterou Krajčo staví posluchače před hotovou věc. Platí to i o přirozeně křehkých skladbách typu Ženy, většina pokusů o ještě niternější pojetí (výrazně nových a nápaditých aranží je tu pomálu) tak na desce bohužel klouže spíše směrem ke kýči, případně k poetice táborových ohňů. 

Poslechněte si akustického Kryštofa

Album Kryštof v opeře, které mimochodem vyšlo již týden po konci veleúspěšného akustického – přesněji řečeno křehčího než elektrického – turné, není nikterak novátorské. Barvy, zvuky a plochy do sebe leckde nezapadají tak, jak by měly. Týká se to hlavně zpěváků a zpěvaček z hostujícího zábřežských Alfa Gospel Praises a jejich nepříliš originálních aranží. V písni Zrcadlení, kde by si Krajčo velmi dobře vystačil jen s trubkou a klávesami, zní sbory jako prozpěvování sousedů. Totéž platí o Vodném stočném, násobený naléhavý výraz tu navíc písničku až úsměvně dramatizuje. Aranžérským nápadem se vedoucí sboru Simeon Hýbl blýskl v úvodu šlapajícího Rubikonu, nicméně ani tady se posluchač nemusí zbavit dojmu, že slyší dvě odlišné party – dobře namazaný stroj jménem Kryštof a skupinu hlasů, jejichž zpěv víc než cokoliv jiného připomíní žehnání. Naopak na sympatické upřímnosti a uvěřitelné naléhavosti přidává masa hlasů v refrénu Plánu. Velmi dobře funguje i nervózní Cosmoshop, kterému vévodí trubka à la Erik Truffaz v podání Nicolase Grigoriadise, nebo balkánská energická Fantomska, kde řádí celá dechová sekce.

Ani tak ale záznam akustického koncertu Kryštof v opeře nemůžeme považovat za desku, která by fanouškům naservírovala něco navíc. Mimoděk to potvrzuje i bonus, hitovka Tak nějak málo tančím v klasické elektrifikované radio verzi. Je nutné, aby Kryštof zkoušel za každou cenu slepé cesty, když zmíněný bonus jasně ukazuje, v jaké disciplíně je kapela nejsilnější?

Témata:,