Štítek Reklama
25. 2.2015

Android Asteroid: Marlene Dietrich zapíchla Hitlera jehlicí. V našem textu

  • Článek
Více článků jako tento
Motiv detailu novinky

Jan Pospíšil na koncertě v Lucerna Music Baru - Autor fotografie: Vojtěch Kubec/Koule.cz

Navigators, před lety oblíbená česká R´n´B skupina, objížděla festivaly a toužila po hudebních cenách. Její následovník, downtempoví Android Asteroid, si místo toho plní hudební sny - nahrávali v Abbey Road a na aktuální album Íkaros zařadili cimbál. Oba projekty pojí bubeník Tomáš Konůpka a rapper Jan Pospíšil, který v rozhovoru rozkryl velkolepé pozadí příběhů z desky. Vinylovou verzi pokřtí skupina ve čtvrtek 26. února v Jazz Docku.

Rozsáhlý booklet k Íkarovi s kolážemi zpracoval známý grafik a ilustrátor Pavel Fuksa. Jednotlivé obrazy dle popisků na vašem Facebooku odhalují mikropříběhy z minulosti i budoucnosti zároveň. Pochází ony fantazijní světy z jeho hlavy, nebo tvořil podle předem stanoveného zadání?
Pavel texty zásadně nečte, a tak jsem mu posílal nápady na grafiku ke každému tracku. Moje nástřely si jen projel a výsledek je mnohem lepší, než jsme mohli čekat. Ale to je u pana Fuksy tradiční.

Obal alba ÍkarosPro vás byly koláže a příběhy z obalu okamžitě srozumitelné?
Většina. Fascinovalo mě, do jak bláznivého příběhu to dokázal dostat.

Obal je tedy hádanka, kterou každý musí rozluštit po svém.
To je to hlavní. Stejně jako texty, proto se nám jeho práce tak líbí.

Jakou roli hrajou na Íkarovi?
Pro mě text znamená většinu písně, je to její srdce. Za texty schovávám spoustu zážitků, často až námětů na celé filmy. Nebaví mě písničky, ve kterých se nic neříká, třeba… To je na dlouhé povídání.

Sem s tím.
Četla jste někdy The Manual od producentů The KLF? Popisuje se v něm, jak udělat hit a vydělat na něm spoustu peněz. Když zapnete rádio, poznáte, že existuje skupina slov vyvolávajících základní pocity. Například love, angel, music, baby, tonight, drink all night - to všechno jsou háčky pro posluchače. Největší hit těchto producentů se jmenoval What Time Is Love?, vydělali na něm miliony liber. Každá písnička má tři minuty deset, protože delší v rádiu nepustí. Má strukturu sloka-refrén-sloka-refrén-bridge-refrén-refrén-konec. První refrén musí být do třiceti vteřin po začátku písničky. Je to poměrně jednoduchá chemie. Ale někteří lidé s takovou strukturou dokážou udělat platný hit.

Recenze desky Íkaros skupiny Android Asteroid

Android Asteroid hrají hudbu, která rádiová pravidla nesplňuje. Jak to ale vypadá s hraním na festivalech?
Promotér vás osloví ve dvou případech: buď proto, že na vás vydělá, a nebo proto, že vás chce. Nejlepší je samozřejmě obojí najednou. Před lety jsme měli kapelu Navigators, na začátku jsme dělali jazz rap, ale později jsme se posunuli do škatulky, která umožňovala objet víc festivalů.

Sehrály roli finanční důvody?
Tehdy jsme si hodně věřili. Na festivaly jsme chtěli a chtěli jsme taky být nominovaní na Anděla. Ale nebyli jsme. Plýtvali spoustou sil a času na věci, které jsme nedokázali ovlivnit. A pokud ano, tak jenom k horšímu. Kecali jsme lidem do práce, kterou oni zvládali líp než my. Teď už do toho nikomu nemluvíme, nemáme už ale taky žádné pochybnosti o tom, koho oslovujeme.

Navigators měli na poměry žánru velkou fanouškovskou základnu. Přešla k Android Asteroid?
Částečně. Tahle muzika je jiná, složitější.

A není to i menší mediální masírkou?
Na tohle už nemáme věk ani chuť.

Android Asteroid v Lucerna Music Baru/Foto Vojtěch KubecJaké máte teď ambice?
Jen si plnit muzikantské sny. Pořád dokola. Po tom, co jsme předešlou kapelou rozpustili, se nám strašně ulevilo. Ve dvou jsme najednou mohli dělat cokoliv. Oslovili jsme naše hudební idoly a během dvou let natočili tři desky, jedenáct klipů a jeden celovečerní dokument.

Nedávno jste si splnili sen natáčet v Abbey Road. Jak dlouho jste na něj šetřili?
Něco jsme vybrali přes Hithit, což zaplatilo naftu tam a zpět. Hrozně nám pomohli dva mecenáši, potom Red Bull a OSA. Ale výsledná částka byla tak obrovská, že jsme do toho samozřejmě zahučeli i my.

Kolik stojí pronájem studia v Abbey Road?
Kolem 110 tisíc za den, respektive za osm hodin. My jsme tam strávili dva dny, ale natáčeli jen jeden, včetně dokumentu. Třetí den jsme pak na pozvání točili v Red Bull Studios, což je strašná čest, protože dostat se tam je skoro nemožné.

Jaké sny jsou na řadě teď?
Máme boží nápad, který bude stát zhruba dva až třikrát víc než projekt Abbey Road. Budeme zase cestovat, natáčet film a celé se to bude motat kolem jedné veliké postavy. Génia. Žije v Londýně a moc se o něm neví, což je strašná škoda. Chtěli bychom to uskutečnit ještě letos, ale sehnat takové peníze je hrozně těžké.

Čím se vlastně živíte? Tuším, že muzika je spíš přivýdělek.
Tomáš vyučuje hru na bicí, působí ještě v několika kapelách, živí se také jako hudební producent a DJ. Já pracuju v potravinářské firmě, vyrábíme sušené mléko. Hudba nás skutečně zatím jenom stojí peníze. V srpnu jsme dostali první vyúčtování za prodej našich desek na iTunes za půl roku. Přišlo nám tisíc korun. Takže díky všem čtyřem lidem, co si to tam koupili, bylo to skvělé pivo (směje se).

Vaše aktuální nahrávka se jmenuje Íkaros. Kde se vzala postava z řecké mytologie v názvu vašeho alba?
Víte, že vůbec nevím? 

Ha ha, zkusím vám pomoct. Na Facebook jste dávali fotku bratra Tomáš Konůpky, jak na Krétě skáče z útesu do moře, a to přesně z toho samého místa, odkud měl údajně vzlétnout sám Íkaros.
To byla náhoda, protože název jsme vymysleli předtím, než jsme se rozhodli použít tu fotku. Nejdřív vznikla písnička Íkaros. K ní jsem napsal text o novodobém Íkarovi, který na útesu dává tiskovou konferenci novinářům předtím, než vzlétne na hi-tech křídlech, a padá do propasti v nedokončeném triku 1080 stupňů. Což znamená, že to skočí strašně špatně. Užívá si tu obrovskou slávu a přitom mu uniká to nejcennější, co v životě má, a to jeho láska.

Jak vznikají tak sofistikované příběhy?
Nevím. Autoři se často odvolávají na nějaké vnuknutí nebo vesmírný trychtýř. Když se jich někdo ptá, jak je to napadlo, tak jenom zdvihnout prst a pokorně ukážou někam nahoru.

Ve skutečnosti vznikají takové náměty na základě nějaké zkušenosti, ať už události nebo poznání člověka, filmu nebo třeba literatury.
Je to tak hluboce kosmická záležitost, že to nemůže být založené na ničem takovém. Jednu sloku tracku Marlene jsem napsal a nahrál úplně ožralej. Teprve druhý den jsem zjistil, o čem je, psalo se tam: „Venku je zima, odtušila, když auto zastavilo. Tři kroky ke vchodu a tři kroky zpět a dlouhý pohled na špičku jejího střevíce, ve kterém je celý ten nekonečný rozpor. Billie Holiday zpívá Strange Fruit a třetí prezident podepsal dokument. Ona teď sedí na zadním sedadle Škody Superb z roku '39 a je galaktická. Vlítni jí do očí vesmírnou lodí, stejně nepochopíš. Mezi řádky, které zvýrazníš, je ona tím jediným řešením. Za jejími víčky se pohnul svět, Focaultovo kyvadlo. A to bylo z první části všechno.

To jste vymyslel v opilosti?
A nahrál! Druhý den jsem začal text luštit a výsledek mě vyděsil. Vzal jsem všechny indicie z první sloky a o pár hodin později se přede mnou rozvinul neuvěřitelný příběh. Hledal jsem, co se stalo v Praze na jaře roku 1939. A ejhle, v Obecním domě se 20. dubna konala velkolepá oslava Hitlerových padesátin! Sice tam sám vůdce nebyl, ale já jsem ho nakonec pro účel celé zápletky z Berlína přesunul. Škoda Superb byla poprvé vyrobena v roce 1939, takže zbrusu nová limuzína. Kdo byla ta žena na zadním sedadle? Musela jet na onu oslavu, mohla to být nějaká filmová hvězda třicátých let. Žádná z tehdejších československých stars mi tam nepasovala, ale celou dobu mi v hlavě tepalo jméno Marlene Dietrich. Napsal jsem ji do vyhledávače a hned na první fotce mě dostala,  byla to totálně ona!

„Ona je tím jediným řešením“. Řešením čeho?
Ve skutečnosti měla plán - a o tom se moc neví - zabít Hitlera. Měl jí v tom pomoct její tehdejší přítel Douglas Fairbanks. V Německu byla nechtěná, protože odmítla točit pro propagandu třetí říše. Ale Hitler ji miloval. Nakonec souhlasila, že natočí jeden film výměnou za osobní schůzku s Hitlerem, během té ho chtěla zapíchnout otrávenou jehlicí do vlasů. Počítala s tím, že půjde na smrt. A zjišťoval jsem dál. V textu stálo, že Billie Holiday zpívá Strange Fruit. Poprvé tenhle song natočila 20. dubna 1939, ten samý den kdy měl Hitler narozeniny.

Natáčení na Abbey RoadTo jste musel aspoň tušit.
Ne, vůbec jsem to nevěděl. Vysamplovali jsme originál refrén Billie Holiday a dali ho tam. Později jsme k němu přidali ještě „when will we ever learn“, což je písnička Řekni, kde ty kytky jsou, kterou v němčině zpívala právě Dietrichová.

Co bylo dál?
V roce 1914 se Marlene potkala na parníku Ile De France s Ernestem Hemingwayem. Milovali se až do smrti a nikdy spolu nic neměli. Hemingway někdy v dubnu 1939 utekl od své na Kubu, proto na něj odkazuje druhá sloka: „Papa smiled on a sail back to Cuba“. Takže když v Praze Marlene vystupuje na červený koberec před Obecním domem a vyráží za svým posledním dobrodružstvím, vzpomene si na Hemingwaye. A ten to pocítí a usměje se, ležíc na rybářské lodi se svou milenkou Martou v náručí cestou na Kubu.

Skladba Marlene pochází z eponymního alba. Jsou takové backstory i na Íkarovi? Co třeba Great Adventure?
One step means the world! Martin Luther King stojí na obrovském náměstí před milionem lidí a hlásá jim refrén. Vypráví o životě jako o obrovském dobrodružství, ve kterém každý krok může znamenat celý svět, a ten se bude točit dál, i když vám to zrovna nevyjde.

Co stojí za použitím kombinace polyrytmického kruhového beatu nigerijského kmene Joruba a cimbálu v písničce Run „o dívce, prchající z vypálené slovenské vesnice, která se má v lese sejít se svými milým“?
Tomáš Konůpka si vzpomněl na svou diplomku o polyrytmech kmene Joruba. A cimbál jsme chtěli vždycky, jen nevěděli, kde ho použít. Deska končí trilogií, za níž je schován příběh o slovenské vesnici vypálené nacisty, ze které prchají selky do lesa. První část popisuje odraz v očích jedné z dívek doufající v setkání se svým milým na domluveném místě. A tam nám cimbál sednul. Pak se červí dírou dostáváme doprostřed pouště, kde onen muž kouká na obzor a ve svitu zapadajícího slunce vidí postavu svojí ženy.

Na Íkarovi má, zdá se, všechno vlastní příčinu a důsledek. Skoro to zní, jako kdyby vznikl během jam sessions.
Většinu desky jsme z počátku jen načrtli a ve studiu na ta témata jamovali. Pozvali jsme si skvělé muzikanty jako Viliama Béreše, Josefa Feča, Marka Minárika, Lukáše Martinka nebo Jana Steinsdörfera, kteří mají tu obrovskou výhodu, že rovnou vědí, co není třeba hrát. Desku jsme natočili za dva dny.

Mastering, na kterém dělal Tom Conyme, spolupracovník Adele, vás společně s mixem a výrobou CD a LP vyšel na 150 tisíc. Na Hithitu jste si dali za cíl vybrat 50 tisíc, výsledný obnos 82 400 ale výrazně přerostl původní plán. Prozradíte trik?
No to my nevíme! Kamarád nám slíbil, že kdyby to bylo špatné, koupí si nejvyšší odměnu za 20 tisíc. Den před koncem se na Hithitu najednou objevilo asi 60 tisíc. Volá mi Tomáš: „Ty vole, viděls to?“ Já na něj: „No tak už to tam asi dal.“ A on: „ Právě že ne!“

Mezi odměnami byl mimochodem i žolík. Co za něj?
Žolíkem tak může být třeba vstup do backstage nějakého hezkého festivalu, natáčení klipu, společná cesta na koncert nebo pozvání na chalupu, kde budeme sekat dříví, dělat muziku a pít víno.

Snil jste o tom, co teď děláte, v dětství?
V devatenácti jsem začal poslouchat hip-hop a psát si vlastní texty. Na gymplu jsem měl spolužáka Lukáše Martinka, už tehdy byl strašně uznávaným muzikantem. V sedmnácti jsem chodil na jeho koncerty a brečel při nich, už tehdy hrál neuvěřitelně krásně. Jednou Lukášovi volal Tomáš Konůpka, jestli nezná někoho, kdo rapuje, že se mu rozpadla kapela Mikyho pupík. Poslal mě na konkurz, na který jsem přišel jenom já, tak jsem ho vyhrál. To bylo v roce 2003.

Mohlo by tě také zajímat

  • Článek
YouRadio

Začni poslouchat, co tě baví

iStyle
Štítek Reklama