Štítek Reklama
25. 1.2014

Bratři Orffové: Možná jsme naivní. Ale doufáme, že takových je nás víc

  • Článek
Více článků jako tento
Motiv detailu novinky

Ivan z Bratrů Orffových - Autor fotografie: Foto X Production

Jednu z nejzajímavějších desek loňského roku vydala krnovská skupina Bratři Orffové. Na Šeru pracovala několik let, dlouho přemýšlela, jestli na album zařadit texty z počátku 90. let. „Nakonec jsme se rozhodli opatrně vstoupit do sentimentálně-melancholických vzpomínek naší hudební současností a texty hudebně trošku dopovědět,“ vysvětlují ústřední postavy kapely Lukáš Novotný a Ivan Gajdoš, proč může jejich novinka na někoho působit naivním dojmem. V plné sedmičlenné sestavě přijedou Bratři Orffovi desku pokřtít do pražského Paláce Akropolis 29. ledna.

Na webu Bratrů Orffových bije do očí sdělení: Naše první album Bingriwingri jsme vydali 31. října roku 2005. Druhé album Šero vyšlo o 8 let později v pondělí 11. 11. 2013. Je podzim vaše nejoblíbenější roční doba?
Ivan: Mám rád všechna roční období, ale musí to být tak, že v létě je teplo a v zimě je sníh. Je ale pravda, že většina písní mě dřív napadala hlavně na podzim, což asi souvisí s jeho pochmurností. Třeba zrovna píseň Trávy z nové desky Šero popisuje podzimní pocity a napadla mě právě na podzim, když jsem byl na procházce v lesích na kopci za Krnovem na zřícenině hradu Šelenburk.  A co se vydávání desek týká, přijde mi, že je to nejlepší období. Šero je pro podzim jak stvořené.

Poslechněte si Bratry Orffovy v Youradiu

Lukáš: Podzim jsem už od dětství nesnášel. Stejně jako nekonečně se táhnoucí rovinu, která začínala kousek za Krnovem a končila až u Baltu. Bez kopců a vyhlídek. Nějak se ale stalo, že posledních několik let roviny miluju a podzim cítím přicházet už někdy začátkem srpna. V období, kdy začínají padat švestky, které rád a pravidelně sbírám, a zrána už v nose štípe ostrý vzduch. Mám podzim čím dál raději: všechno se zpomalí, zamlží a člověk je v té mlze najednou víc sám se sebou.

Jak to vypadá s vedlejším projektem Bratří Orffů Poslední výstřel?

"U nás v Krnově a okolí (do kterého počítáme i Ostravu) hrajeme často a máme stálé a dokonce i nové mladé fanoušky. Chodí na nás lidé našeho věku a teď už i jejich děti, z čehož je jasné, že hrajeme docela dost dlouho - v tuhle chvíli dvacet let!  Na rozdíl od Bratří Orffů je Poslední výstřel skupina s veselou hudbou a rozpustilými texty, a to tady lidi v pohraničí asi potřebují víc."

Vždycky mě zajímalo, jak místo, kde člověk žije, ovlivňuje hudbu, kterou dělá. Cítíte v sobě i po těch letech šero Jeseníků, pohraničí?
Ivan: "Pohraničí není ničí," zpívám v písni Krnovská, která popisuje město Krnov, jeho okolí a mé tehdejší pocity z tamní krajiny. Když člověk vyleze na kopec, je za dobré viditelnosti krásně vidět na Praděd a Petrovy kameny. Z toho je jasné, jak zdejší kraj naši tvorbu může ovlivňovat.

Lukáš: Sám za sebe to ovlivnění místem pociťuju s přibývajícím věkem čím dál intenzivněji. Jsou to zkušenosti a vědomosti, které člověk nabere v každodenním životě. Je to taky touha definitivně se identifikovat s prostředím, kde člověk vyrůstal. Proto je přirozené, že člověk hledá kořeny, pátrá po souvislostech a tříbí si názory. A nemyslím si, že by to bylo naše specifikum. Když se podívám na tvorbu našich vrstevníků z různých míst Česka, zdá se mi to jako poměrně běžné téma, které v tomhle období života přichází. Je potom už jedno, jestli je člověk z Krnova, Valašského Meziříčí, České Lípy nebo Ústí nad Labem. Pokud pochází z „naší“ generace, vždycky si ho to najde.

Už v roce 2009 v rozhovor pro Folk a country Ivan Gajdoš řekl, že příští album se bude jmenovat Šero, bude temnější a možná i smutnější. Zdá se mi, že jste to splnili do puntíku. I přesto, že od rozhovoru k vydání desky uplynuly čtyři roky.
Ivan: Ano, to jsem opravdu tenkrát řekl a jsem rád, že jsme to splnili do puntíku. Měli jsme rozpracovaných asi pět písniček, věřili jsme, že deska bude, akorát jsme netušili, že to bude trvat tak strašně dlouho. Naše nahrávání byl vždy dlouhodobý proces typu pokus-omyl, pokus-omyl, pokus-výsledek. Každou píseň, která je na desce, jsme mnohokrát přepracovali, stopy nahrávek muzikantů jsme vyhazovali a nakonec znovu i použili, abychom se pak nakonec shodli na tom, jak to je teď.

Říkáte, že příprava alba vám zabrala výrazně víc času, než jste čekali. „Zhruba poslední rok a půl jsme doslova stovky hodin pečlivě skicovali, zaznamenávali, mazali, znovu se vraceli,“ píšete na webu. Šero poslouchám ráda hlavně proto, jak zní, jak zvukově ilustruje texty. Předpokládám, že právě hledání toho správného zvuku vám dalo nejvíc práce.
Lukáš: V tomhle případě nešlo tak ani o objem práce jako spíš o čas. V prvotních úvahách o zvuku, bylo nejdůležitější narazit na správnou atmosféru, a ta musí za člověkem přijít. Je to svým způsobem přepych, ale se správnou náladou se dostaví i opravdová chuť do práce a na výsledku je to znát. Většinu původního hudebního materiálu jsem připravoval sám v malém půdním pokojíčku. Výsledek jsem potom většinou poslal producentovi Matoušovi Godíkovi a buď hned, anebo s drobným odstupem jsme ho po skypu rozebrali.
Vedle toho jsem si taky tyhle skici pouštěl v různých situacích a na poměrně odlišných místech. Krásně šlo potom poznat, jestli je písnička emočně, hudebně a zvukově konzistentní nebo naopak. Pokud takový materiál prošel, vydali jsme se tím směrem a skladbu na takto definovaném základu dokončili. Někdy to bylo na první dobrou, jindy ne, ale vždycky to byla zábava a nikdy jsme takto stráveného času nelitovali.

Ve zmíněném rozhovoru také říkáte, že doufáte, že deska Šero bude vyzrálejší v textové rovině, protože jste starší. Jenomže jsou to právě texty, jejich nejednoznačnost a lyrická klišé - nejrůznější stíny, andělé a sny - které vám řada kritiků vytýká. Jak se za těch osm let od Bingriwingri z vašeho pohledu poetika Bratří Orffů změnila?
Ivan: Naše poetika, se doufám, od vydání předchozí desky příliš nezměnila. Jsem prostě takový, jaký jsem, jinak to ani neumím. V civilním životě nejsem žádný tvrďák a takové jsou i mé texty. Někomu se to může zdát naivní, ale chtěl bych věřit, že lidí, kteří to cítí jako já, je tady ještě pořád dost.

Lukáš: S texty je to ještě o něco komplikovanější. Z období po Bingriwingri zbyly po Ivanovi dva, VymazánSrůst, a na těch vlastně celé album z mého pohledu stojí. Toto téma nám potom pomohl rozvinout v Záclonách Kittchen a v Tunelu se úplně z jiné strany náhodou a spontánně připletl Jaromír Rudiš. Zbývající texty pocházejí někdy z období roku 1991 až 1994, kdy Ivan na spoustu věcí nahlížel z jiné perspektivy. Samozřejmě, že jsme velmi dlouho vážili, jestli vůbec a v jakém kontextu je použít. Nakonec jsme se s producentem rozhodli opatrně vstoupit do sentimentálně-melancholických vzpomínek naší hudební současností a texty hudebně trošku dopovědět.

Měnili jste je nějak?
Lukáš: S průběžným odstupem a dlouhodobým poslechem s několika blízkými kamarády jsme texty nakonec nechali v původním tvaru. Přišlo nám to autentičtější a zároveň nám to dobře doplňovalo rovinu „čisté dětské“ duše. Melancholie, sentiment a naivita se potom staly předmětem balancování na nebo za hranicí dobrého vkusu. My jsme vsadili na autenticitu. A té buď člověk uvěří a přijme ji, anebo ji většinou radikálním způsobem odmítne. V obou případech nás ovšem těší, že naše deska v lidech vzbuzuje emoce. Mnohem horší by bylo, kdyby kolem jen tak proplula. Což je v dnešní době hudební nadprodukce velmi běžné.  

Proč se vlastně Bratři Orffové rozhodli představit Šero jako koncept či volné pokračování příběhu Serži Vantóše z předchozího alba, když tuhle linii v příbězích na desce dokáže vystopovat jen málokterý posluchač?
Ivan: Písně na Šero jsme za sebou skládali tak, aby tvořily příběh, který má svůj začátek, střed a konec. Že to bude smutný příběh člověka, to jsme tušili už dávno. A tak se možná automaticky nabídl Serža Vantóš, který figuroval na první desce Bingriwingri. Je ale jasné, že vystopovat Seržu na desce nejde, protože se tam o něm ani jednou nezpívá. Prostě jsme mu to dlužili, on se pak podepsal na desky pro naše fanoušky, kteří na desku přispěli na HitHitu, a tím se kruh uzavřel.

Sbírku na crowdfundingovém serveru HitHit jste „zvládli“ poměrně jednoduše. Vybrali jste přes 80 tisíc korun, v plánu bylo 50 tisíc. Překvapil vás zájem fanoušků, nebo jste s ním tak trochu počítali?
Lukáš:
Určitě nás to překvapilo. Vlastně jsme si nevěřili ani na 50 tisíc korun. Na druhou stranu to znamenalo - a pořád ještě znamená - velký objem práce a komunikace, hlavně s doručováním a přebíráním odměn: některé kontakty se ukázaly jako nefunkční, někdo neodpověděl, něco se vrátilo. Ve finále člověk zjistí, že to opravdu není ani tak sbírka, jako předprodej, každý za své peníze dostane věc, o kterou má zájem, a navíc s určitým typem benefitu. Pokud tedy někdo budete číst tento rozhovor a ještě mu nedorazila odpověď nebo instrukce k vyzvednutí, ať nám dá, prosím, vědět nejlépe přes poštu na Facebooku.

Na albu máte dvě písničky od Kittchena - cover Soli a potom jeho text V záclonách. Jak vlastně tahle pražsko-mácháčsko-krnovská spolupráce vznikla?
Lukáš:
S Jakubem alias Kittchenem jsme se potkali, když jsem bydlel v Praze a pracoval v Paláci Akropolis. Měl jsem rád jeho původní kapelu Obří broskev, o to víc mě překvapilo, když jsem poprvé v rádiu zaslechl Půlku chlapa od nějakého projektu Kittchen. Skvělá věc, která fungovala s úžasnou lehkostí a přitom měla jasný a vyspělý názor. Přišla mi ale něčím povědomá. Asi po pátém poslechu a pročtení webovek jsem si byl jistý, kdo zatím stojí, a napsal jsem mu. Taky se mi líbí, že v Kittchenově pojetí nejde jenom o něj, ale především o otevřenost a jakousi komunikační platformu, která podobně smýšlející lidi názorově spojuje, inspiruje a tvůrčím způsobem ohromně povzbuzuje.

Ivan: Píseň V záclonách byla pro nás velký problém. Původně se jmenovala Tantusej a zpíval jsem ji ve vymyšleném jazyce; tak, jak mě zrovna napadlo. Orffové ji několikrát živě hráli, ale bylo jasné, že na desce by měla mít český text. Dlouho mě nic nenapadalo, všechno, co jsem zkusil, mi připadalo pitomé. A tak jsme to svěřili Kittchenovi a on se do nálady přesně trefil.

S Kittchenem se potkáte na večeru hudebních cen Apollo. Zahrajete tam společně?
Ivan: S Kittchenem se na Apollu nepotkáme, protože tam nebudeme - moje pracovní povinnosti mi to bohužel nedovolí. Nominace si vážíme a děkujeme za ni, ale člověk nemůže být na dvou místech zároveň. To jde jenom ve snu, například v písni Do hlavy. Kittchenovi bych moc přál, aby to byl letos právě on, kdo cenu převezme.

Lukáš: Když se nemůžeme večera zúčastnit my, řekli jsme si, že by nebylo špatné využít příležitosti a představit kapelu, která podle nás letos vydala dobrou nahrávku. Ta „kapela“ se jmenuje post-hudba a v jejím vystoupení by mohly zaznít taky kousky Šera. Jaké a jak velké kousky to budou, to ale bude jasné až během koncertu.

Mohlo by tě také zajímat

  • Článek
YouRadio

Začni poslouchat, co tě baví

iStyle
Štítek Reklama