Štítek Reklama
22. 9.2015

Divadlo DISK: Jak zkouší naše herecké naděje?

  • Článek
Více článků jako tento
Motiv detailu novinky

DISK. Jedná se o domovskou scénu studentů Divadelní akademie múzických umění (DAMU) a funguje již od roku 1945, kdy zde byla uvedena Mahenova Nasreddina. Každoročně zde můžete shlédnout představení třetího a čtvrtého ročníku Katedry činoherního divadla (KČD) a rovněž třetího a čtvrtého ročníku Katedry alternativního a loutkového divadla (KALD). Mimoto zde hostují jiné divadelní soubory. 14. září se nám naskytla možnost strávit dopoledne na zkoušce nové inscenace s názvem Povídky z Vídeňského lesa autora Ödöna von Horvátha, kterou pod režií Josefa Kačmarčíka zahrál čtvrtý ročník KČD jako svou druhou absolventskou hru v DISKu. Jak taková zkouška probíhala, si nyní můžete přečíst.

Oficiální začátek zkoušky byl v 10 hodin s tím, že od 9.30 byla hlasová rozmluva, která je pro herce velice důležitá. Na tu se ne úplně všichni dostavili, což se po krátké domluvě vyřešilo a další den již na 9.30 přišli jistě všichni. Herci a herečky byli oblečeni v kostýmech, někteří z nich se rozmlouvali, jiní mezi sebou zkoušeli dialogy. Chvíli po desáté se přiřítil poslední opozdilec, který za své zdržení slíbil, že každého pozve na panáka.

Začínalo se posledními scénami připravované hry, protože se nestihly projet předchozí den. Scéna pro dialogy tří lidí byla připravena, doladily se poslední detaily, kdo kdy bude co přinášet, a mohlo se začít. Proběhl jeden dialog, na něj navazoval druhý dialog a stop, konec této scény. Režisér okomentoval, co by se dalo zlepšit, hlasová poradkyně Regina Szymikova rovněž a slovo měl i Ladislav Mrkvička, který byl na zkoušce také přítomen.

Scéna se zkoušela znovu - dialog, dialog, stop, konec. A přišly další režijní poznámky, rady ohledně pohybu, intonace a srozumitelnosti. Sami studenti se přidávali se svými poznámkami, ptali se na rady, co ještě zlepšit, kde ubrat, kde naopak přidat. Scéna se jela znovu a poté ještě jednou. Ne nadarmo se říká, že opakování je matka moudrosti, a tak po každém projetí bylo zafixování poznámek mnohem silnější. Ostatní si mezitím pročítali své texty, sledovali dění před sebou i za sebou nebo se posilňovali nějakou dobrotou. Produkční dolaďovali poslední věci.

Následovala scéna další, ve které účinkovali skoro všichni studenti. Byla náročnější na přestavbu, dialogy, pohyb než scéna předcházející. Projela se jednou - stop. „Zmeň tenhle pohyb, tam dej větší důraz, poodstup si, zavři za sebou dveře, ty noviny už měj u sebe,” i takováto slova byla slyšet po prvním projetí. Jelo se znovu, poznámky si vzali všichni herci k srdci a scéna vypadala lépe než předtím. I nepatrný pohyb jiným směrem byl zkrátka znát a všechno do sebe krásně zapadlo.

A ejhle padla 12. hodina. Náš odchod se pomalu blížil. Zatímco většina lidí v tuto obědvala nebo se na oběd chystala, studenti čtvrtého ročníku Katedry činoherního divadla nikoliv.

Divadlo je zkrátka dřina, ale krásná. Během těch dvou hodin si člověk uvědomí, že představení, které my shlédneme za hodinu, za dvě, zkoušejí herci mnoho dní mnohdy od rána do večera, pilují, zlepšují, abychom my, diváci, odcházeli s pocitem, že čas strávený v divadle rozhodně nebyl ztracený a třeba i překonal naše očekávání.

  • fotografie fotografie fotografie

Mohlo by tě také zajímat

  • Článek
YouRadio

Začni poslouchat, co tě baví

iStyle
Štítek Reklama