Štítek Reklama
15. 11.2013

Hm…: Otcovství se na nás podepsalo. V autě všichni okamžitě usneme

  • Článek
Více článků jako tento
Motiv detailu novinky

Hm... na lovu. Marek Doubrava je druhý zleva - Autor fotografie: Foto Lukáš Kadeřábek/Supraphon

Jmenují se Hm... a před několika týdny vydali pátou desku Lovu zdar. S myslivectvím ale nemají tihle poťouchlí tátové od rodin nic společného. Skrzeva vlastní i tradičně zhudebněné texty moderních básníků na ní zpívají hlavně o lásce a... o druhé míze. "Baví mě vzít si nějaký problém a dovést ho ad absurdum. Je to pro mě terapie," říká o svých nových, velmi osobních textech hlas kapely Marek Doubrava. Protože se s Markem známe od střední školy, v rozhovoru si tykáme.

K rozhovoru se scházíme v devět ráno, před chvílí jsi odvedl dvě starší děti do školky. Prý jste tam s kamarády založili pro potomky hudební kroužek. Jak funguje?
Se ženou jsme si říkali, že bychom našeho pětiletého syna rádi dali někam na muziku, a že by bylo divné, kdybychom mu to nezprostředkovali sami. Ve školce jsem se v té době potkal s Martinou Turkovou, která vede dramatický kroužek, a protože jsem z dřívějšího korepetování v základní umělecké škole věděl, že děti je dobré vést k hudbě a pohybu přes pohádky, dohodli jsme se, že zkusíme založit hudebně-dramatický kroužek.
Celé je to ale nakonec hodně experimentální, protože do kroužku chodí děti, kterým je od čtyř do deseti let, a s těmi nejmenšími ještě nemůžeme nic nazkoušet. Navíc každý měl o kroužku jiné představy, jedno dítě si myslelo, že založíme opravdickou kapelu a ono bude bubnovat, takže je teď trochu naštvané. Další se sice ničeho neúčastní, ale zase nás zkoumavě pozoruje a moc pěkně se při tom usmívá.

Poslechněte si Hm... v Youradiu

Zkusíte společně připravit něco na Vánoce?
Zatím fungují spíš hry. Teď jsme zhudebnili Šuparýnu, to je legrační zaklínadlo z Čapkova Povídání o pejskovi a kočičce: Entle pentle šuparýna, obrštejna rozmarýna, viky liky pumprlíky, alec palec kotrmelec ven. Je to zatím náš největší hit. Šuparýna se nám ve třídě zhmotnila do usměvavé ponožky, kterou na začátku hodiny budíme a na konci uspáváme.

Skupina Hm… vznikla v roce 1994 jako duo kamarádů ze skautského tábora Marka Doubravy (klavír, kytara) a Viktora Ekrta (housle). Se skupinou v 90. letech hostoval bubeník Milan Cais, beatboxer Ondřej Anděra a později i flétnista a baskytarista Filip Nebřenský, který se v roce 2001 stal spolu s bubeníkem Tomášem Rejholcem stálým členem kapely.

Od roku 2000 vydali Hm… pět desek, čtyři pro dospělé a jednu s písničkami pro děti.  Obaly všech alb  nakreslil Viktor. O výběru skladeb na jednotlivá cédéčka kapelník Marek Doubrava říká: „Jsme spolu už dlouho a každý máme právo veta. Když se písnička jednomu nelíbí, buď ji předěláme, anebo ji na desku vůbec nezařadíme. Platí, že s výsledkem musíme souhlasit všichni čtyři. A to se mi líbí.“

Ve skupině Hm… jste čtyři a máte celkem jedenáct dětí, pro které jste před dvěma lety natočili desku Klukoviny. Některé s vámi dokonce už vystupují na odpoledních koncertech. Otisklo se otcovství i do aktuální desky pro dospělé Lovu zdar?
Určitě ano. Nejsem si sice jistý, jestli se odráží ve všech písničkách, ale cítím, jak moc má vliv na atmosféru v kapele. Když se cestou na koncert zastavíme na pumpě, abychom se najedli, a v pět už je tma, v autě všichni kromě řidiče okamžitě usnou.

Otcové dobře vědí, kde ukrást spánek.
Akorát mně se to moc nedaří. Kdysi na dovolené v Irsku jsme měli autonehodu a já od té doby v autě nedokážu usnout. Jakýkoliv pohyb mě vzbudí, takže buď řídím, anebo lekám řidiče. A ten si chce při řízení pokaždé něco pouštět a u toho já spát taky nedokážu. Jednou jsme proto vymysleli, že na koncert do Olomouce pojedeme vlakem. Bylo to fajn, ale nějak jsme nedomysleli, že z nádraží do klubu je dlouhá cesta a nástrojů že taky nemáme nejmíň.

Podívejte se, jak Hm... cestovali vlakem do Olomouce

Na obalu desky Lovu zdar vás váš houslista Viktor vykreslil v károvaných dědečkovských svetrech, které jste měli na sobě i na křtu v Paláci Akropolis. Kromě toho jste si barvou prošedivěli vlasy. Je pro vás stárnutí téma?
Je nám mezi 35 a 40ti lety, klukům z kapely už odrůstají děti, témata, která řešíme, se postupně mění. Vnímám to jako docela přelomovou dobu, takže pro mě to téma rozhodně je.

Přitom poetika Hm… se dlouhodobě v zásadě nemění. V textech se stále vracíte k autorům jako je Josef Kainar nebo Jaroslav Seifert, na koncertech jste pořád stejně poťouchlí. Aktuální deska Lovu zdar je snad, navzdory názvu, jen víc melancholická.
K názvu se váže historka. Lovu zdar je příklad písničky, která vznikla jamováním, což u Hm… není moc obvyklé. Nejdřív tedy byla hudba, pak mě napadl kus textu, po roce další kus. Měl jsem pocit, že se mi podařily první čtyři řádky, zbytek jsem pořád hodně předělával. Navíc jsem vlastně vůbec nevěděl, o čem by ten text měl být, neustále někam uhýbal, byl nejednoznačný. A když se v něm nakonec objevilo sousloví „lovu zdar“, kluci z kapely se rozesmáli, protože to najednou působilo jako absolutní vybočení, absurdita.
Teď rádi vysvětlujeme, že název alba se týká i dalšího našeho tématu, totiž milostných problémů. Všichni máme dlouhodobé vztahy, děti a řešíme podobné věci… (Marek se odmlčí a rozesměje se) Brousí se za jinými ženami. Neznamená to, že k něčemu musí dojít, ale… Prostě se brousí.

Na desce o tom zpíváš ve třech osobních textech. Funguje ti v tomhle směru autocenzura?
Fungovala, teď to pouštím daleko víc. Baví mě vzít si nějaký problém a dovést ho ad absurdum. Je to pro mě terapie. Rád bych psal texty víc, baví mě to, ale dlouho mi to trvá. Často se tak stává, že když už je text konečně hotový, problém dávno není aktuální. Navíc skládat texty je pro mě daleko náročnější než skládat hudbu, nedokážu totiž napsat slova, aniž bych k nim rovnou složil melodii.

Na idnes.cz jsem si přečetla zajímavou definici: "Hm… jsou objektem osobitého kultu konkrétního okruhu hlavně městského publika". Jak na vás vlastně reagují lidé mimo velká města?
Myslím, že máme docela pozorné studentské publikum, což je dané tím, že často hrajeme ve studentských městech: v Praze, Brně, Plzni nebo Olomouci. Novinka u Hm… ale je, že už se umíme poprat i s publikem, které nás nezná. Pro příležitosti, kdy hrajeme v ne úplně komorním prostředí, jsme z výběru z našich desek sestavili takzvaný tancovačkový set. Funguje to docela dobře.

Většinu textů Hm… tvoří zhudebněné básně moderních autorů. Máte zkušenost i z hraní na literárních festivalech?
Hráli jsme třeba na Šrámkově Sobotce, to bylo výborné. Lidi se smáli na úplně jiných místech než běžné publikum, navíc ocenili i naše vtipkování na účet jednotlivých autorů textů. Podobně ale reagují i třeba fanoušci na Letní filmové škole v Uherském Hradišti.

S flétnistou Filipem Nebřenským máte hudební vzdělání, což je z vašich rozvitých a netradičních aranží patrné na první poslech. Nesvazuje vás někdy tohle profesionální přemýšlení?
Je fakt, že si nedovedu představit, že by písničky, které vznikají pro Hm…, mohly vznikat pro někoho jiného. Je to ale hodně dané i formou, básničky, které zhudebňujeme, jsou totiž často psané volným veršem, který do klasického tvaru sloka - refrén prostě nenapasujeme.
Spoustu záludností si ale uvědomím až ve studiu. Například při natáčení V myčce jsem věděl, že je to docela klikatá melodie, ale teprve při nahrávání jsem zjistil, jak je těžké ji natočit. Nazpíval jsem asi osm verzí a když už to bylo dobře technicky, nemělo to zase atmosféru.

Kromě vlastních textů a textů známých autorů máte na albu i dva texty básníka Viktora Špačka, tvého kamaráda z dětství. Proč se na desku dostaly až teď?
S Viktorem jsme vyrůstali na stejném dvorku, chodili jsme spolu do skauta, ale pak jsme se asi sedm let neviděli. Náhodou jsme se potkali a Viktor říkal, že vydává básně a že bude mít autorské čtení. Zajímalo mě to, tak jsme se domluvili, že po čteném bloku vždycky zazní jeden zhudebněný text. Viktorovy básničky DeníkJaro tedy původně nevznikly pro Hm… a na desku se dostaly až ve chvíli, kdy jsme zjistili, že bychom potřebovali ještě pár písniček. Přemýšleli jsme pak, jak je na album zařadit, a nakonec jsme přišli s konceptem osobní písničky, kterou si každý z nás sám doprovodí. V Kostkách ledu tak hraje a zpívá jenom Filip, náš Viktor hraje v Deníku na cello a bubeník Tomáš si v Jaru zahrál na kytaru. A taky na měřící pásmo, které si do studia sám přinesl.

 

Mohlo by tě také zajímat

  • Článek
YouRadio

Začni poslouchat, co tě baví

iStyle
Štítek Reklama