Štítek Reklama
26. 1.2009

Hoď si mašli!

  • Článek
Více článků jako tento
Motiv detailu novinky

Jel jsem onehdy autobusem, a co čert nechtěl, řidič si celou cestu pouštěl jedinou kapelu. Měl zjevně vytříbený vkus a možná taky dal na hudební recenze v našich denících. Chtě nechtě jsem si tedy užil téměř dvě hodiny s britskou skupinou Radiohead.

Utrpení to bylo převeliké. Bohužel totiž nejsem duševní masochista. Před bolestí, kterou na mě zpěvák Thom YorkeRadiohead valil, se nedalo utéct, byla všude. Asi jako když člověk zapadne po krk do sirupu a nemůže se hnout, teče mu do uší, do nosu, zalepuje oči... prostě, celého ho oblemtá.

Poslechněte si ukňouraného Thoma Yorka

Aby bylo jasno, nehodlám se jakkoli strefovat do interpreta pouze proto, že zpívá o svém trápení, o tom, že ho nechala slečna, že je mu smutno, svět je špatný a děti v Africe mají hlad. Záleží jen na tom, jak to dělá. Slzy nejsou ostuda, stydět by se však měli všichni za to, prodávají-li je ve velkém. Na hudebních billboardech... Protože když o bolesti zpívá takový Leonard Cohen, cítíme, jak ho stravuje, jak zatíná zuby, aby nevzlykal nahlas. Cítíme, jak se s tím pere a jak nakonec vítězí. Stejně jako třeba Nick Cave. Zkrátka, k bolesti přistupují jako chlapi. Vyrovnat se s emocemi se ctí uměli jak The Cure, tak The Smiths, někdy se to dařilo i Depeche Mode. Ale jakmile se zpěvákovi příliš rozechvěje hlas, jsem ve střehu a říkám si: když je na tom skutečně tak špatně, jak zpívá, jak to, že už si to dávno nehodil?

Má patku a vzlykání mu jde dobře
Jasně, poslechnout si, jak se někdo doslova bahní ve svých depresích, může být příjemné, když si řeknete, že v tom nejste sami. Ani velký Thom Yorke to nemá lehké. A zjevně jde tento artikl na odbyt, čehož důkazem jsou nejen již zmínění Radiohead, ale také třeba The Verve a jejich rozervanec Richard Ashcroft. V minulosti pak u „osmdesátkových“ syntezátorových kapel, jako třeba Ultravox, patřilo fňukání k základním prostředkům, podobně jako u některých britských kytarovek o deset let později. A u nás? Pro ty, kteří mají radši domácí zboží, tu máme hocha jménem Niceland, jenž má na rozdíl od Thoma Y. ještě pěknou patku a není mu přes třicet... Vzlykání mu jde ale stejně dobře.

Budiž, jsem však přesvědčen, že je zbabělé mávat takhle svou bolístkou před celým světem. Nedospělé a teatrální a k smíchu. Na chandry má jistě nárok každý, ať se jim ale – proboha! – poddává pěkně někde v ústraní. Tam ať si naříká. Ať si sedne do kavárny a svůj bol nad zkaženým, špatným, končícím, prohnilým, zlým a nepřátelským světem (doplňování dalších adjektiv se meze nekladou) sděluje pouze kdovíkolikáté kávičce, černočerné jako vše, co dotyčného obklopuje. 

Vlastně je překvapivé, že podle vzoru Klubu rváčů ještě nevznikl Klub fňukalů – mohli by se scházet a brečet si na rameni. Na jeho stránkách by si mohl každý vylévat své rozbolavělé srdéčko. Mohli by si pouštět Radiohead a držet se za ruce. A hlavně: naříkat a pěkně se všichni litovat...

Prosím, ale beze mě.

Autor je publicista a překladatel

Mohlo by tě také zajímat

  • Článek
YouRadio

Začni poslouchat, co tě baví

iStyle
Štítek Reklama