Štítek Reklama
22. 11.2013

Jana Kirschner se na Moruši biele defintivně utrhla ze světa popu

  • Článek
Více článků jako tento
Motiv detailu novinky

Jana Kirschner - Autor fotografie: Foto Bet Orten/webarchiv Jany Kirschner

Moruše – strom, který Jana Kirschner milovala na zahradě své babičky – dala název zpěvaččině novému dvojalbu. Tak jako má dnes už téměř zapomenutá plodina moruše dvě odrůdy, má také zmíněná deska bílou a černou tvář. Ta světlejší však bohužel tratí na nepřístupnosti a unylosti.

Umělecký vývoj slovenské zpěvačky Jany Kirschner by se dal v mnohém přirovnat k české Lence Dusilové. Obě se v posledních letech hudebně i pěvecky výrazně zlepšily, odhodily mainstreamovu minulost a stále víc koketují s alternativou. Zatímco Dusilová se pro dosud poslední počin Baromantika (rozhovor) nechala inspirovat přírodou a různými živly, slovenská zpěvačka se po výborné poklidné desce Krajina rovina (recenze) vrhla na prouzkoumávání kořenů hudby typické pro naše kraje (zpráva).

Poslechněte si Janu Kirschner v Youradiu

Na Moruši biele, na kterou příští rok naváže její černá odrůda, tak vzdává spolu s četnými slovenskými, českými i britskými spolupracovníky hold především lidové tvorbě. Snaha odlišit se od současné produkce a vytvořit něco jedinečného je z desky patrná už od prvních tónů, často však za cenu bazální přístupnosti. Jana Kirschner na Moruši zadupala poslední zbytky popové minulosti a začala pracovat s úplně jinými výrazovými prostředky, jenomže už úvodní nekonečná balada Až príde večer se kvůli vysoce položenému hlasu a těžkosti celé kompozice doposlouchává jen velmi obtížně. A tenhle pocit se táhne s celým albem.

Moruše stojí především na souhře tradičních lidových nástrojů, cimbálu, akordeonu a klarinetu s vícehlasy, jenomže ve výsledku nezní dobově, ale spíš trochu z módy. Desku dobře reprezentuje první singl Sama v duchu vesnické tancovačky. I když Kirschner zařadila na album také klidnější melodie, oproti těm z Krajiny roviny jsou o dost unylejší a bez jiskry, která by zapálila potřebu písničku znovu prozkoumat - třeba jako podivně pochmurná O hore a vtáčkovi.

Z Moruše je cítit, že Jana Kirschner při jeho přípravě propadla své vizi lidovosti a potřebě prozkoumat ji až na dřeň skutečno naplno. Pokud se posluchači podaří naladit na stejnou vlnu, Moruša biela ho nadchne. Komu ale explicitní poetika dob, kdy se u stolu při svíčce drhalo peří, chodilo za zábavou a po chlapcích se pokukovalo s diblíkovským úsměvem zpoza stromu zas tak blízká není, toho album dost možná posluchačsky vyšťaví.

Moruša bielaDo Moruše je ale potřeba zaposlouchat se. Pak vyleze na povrch, že nejlépe to funguje, když se zpěvačka  přestane hlídat, třeba jako ve svižné a hravé skladbě Divná. Škoda jen, že trochu života se nepodařilo promítnout i do dalších písniček; jako kdyby si je Kirschner prozpěvovala spíš sama pro sebe, pro svou duši. Doufejme, že zvukové experimenty na druhé části alba přinesou napřesrok i něco pro posluchače venku.

Jana Kirschner - Moruša biela
Celkový čas: 46:55
Vydavatelství: Slnko Records
Seznam sladeb: Až príde večer, Promenáda, Divná, Sama, Palisády, Z jedného Martina, Iba raz, O hore a vtáčkovi, Vidina

Mohlo by tě také zajímat

  • Článek
YouRadio

Začni poslouchat, co tě baví

iStyle
Štítek Reklama