Štítek Reklama
12. 3.2014

Johannes Benz: Písničkář z Východu, který zpívá o Americe

  • Článek
Více článků jako tento
Motiv detailu novinky

My name is Benz. Johannes Benz - Autor fotografie: Foto Lukáš Milota/Supraphon

Jako o světoobčanovi tak trochu mimo čas a prostor mluví dokumentarista a hudebník Jan Foukal o postavě jménem Johannes Benz, která právě vydává desku One Way Road inspirovanou životem amerických řidičů kamionů. Dvanáct melancholických příběhů na pomezí klasického písničkářství a country se bude křtít 15. března v pražském experimentálním prostoru NoD. A jednou k nim možná přibude i film.

Jan Foukal vystudoval dokument na FAMU (na jeho práci se můžete podívat na webu dafilms) a plánoval, že po škole natočí hraný film o severoamerických řidičích kamionů. Pro materiál vyrazil před několika lety ke zdroji, k Velkým jezerům k hranici s Kanadou, kde žije jeho strýc. „Půjčil jsem si auto a porůznu u truckerů zastavoval, točil je na foťák a dělal s nimi krátké rozhovory," říká.

Písničky psal už před cestou za oceán, do Prahy se ale vrátil s novou inspirací. Záběry z Ameriky propojil se vzniklými skladbami a zrodil se audiovizuální projekt Johannes Benz: Songs of the Road. Plánovaný film sice prozatím zůstává ve stádiu povídky, tematická deska One Way Road je ale hotová a písničkář ji pokřtí 15. března v pražském NoDu.

O Johannesi Benzovi Foukal mluví ve třetí osobě. „Je to trochu nadsázka. Mercedes představuje úspěšnou kariéru, Johannes je spíš odpadlík, který chodí  pěšky."

Kino otevřeno

Kromě hudby (hraje ještě na kytaru v rockové kapele Diktát) a divadla s Vosto5 (dramaturgie představení Teatromat) se Jan Foukal věnuje se sdružením Kino otevřeno„oživování“ budov, v nichž fungovaly biografy,

„Letos jsme dostali grant od ministerstva kultury, takže minimálně pět kin letos zase oživíme,“ říká Jan Foukal. Jak takové otevírání zaniklých kin probíhá? Žádný ze sálů nejde podle jeho slov za stávajících podmínek oživit nastálo, a tak v nich Kino otevřeno alespoň pořádá jednorázové projekce anebo promítá přímo na fasádu. Know-how pak předává místním občanským sdružením.
Letos se plánuje vrátit do osvědčených lokalit - do Českého Šternberka a na sever země do Kytlice či Třebušína. „Letos bychom to chtěli postavit na kapelách, udělat festival s pořádným zvukem a obrazem,“ plánuje.

Melancholické písničky inspirované tématem cesty, samoty a také oblíbenou básní od Walta Whitmana (1819 - 1892) Song of the Open Road ze sbírky Stébla trávy zpívá anglicky. A v kontrastu s jeho dalšími aktivitami, například působením v divadelní skupině Vosto5 (viz box), jsou výrazně vážnější.

„Kde se ve mně téma cesty vzalo, to už dnes popravdě nejsem schopný dostopovat. Vím jen, že Johannes Benz je alegorií cesty a je jedno, jestli je to cesta kamionem, pěšky, nebo v hlavě,“ říká.

Zatímco američtí řidiči kamionů Foukalovi vyprávěli o samotě, s níž na dlouhých cestách po Státech bojují, o střílečkách, které je čas od času potkávají, i o tom, jak se sazbou 80 centů na míli zkouší uživit rodiny, sám se s odkazem na Whitmanovu básničku řidičů ptal, jestli mají nějaké vize, halucinace nebo představy.

„Whitman člověka vnímá jako bytost, která by se měla osvobodit od všech předsudků, a skrz to jsem s ním našel společné téma. S rozdílem, že my se dnes neosvobozujeme od tehdejších genderových stereotypů, ale třeba od byznysu,“ dodává s tím, že ačkoliv Johannese Benze chápe jako jakousi protiváhu svého běžného života, sám je nyní v tomhle směru „čistý“. Dělá práci, která ho baví - spolupracuje s televizí HBO, pro niž natáčí dokument o trampingu - a skládá hudbu. „Ale lidí, o nichž mluvím, je ve všech možných společenských strukturách strašně moc, včetně zmiňovaných řidičů kamionů, Ukrajinců s vysokou školou na dělnických místech nebo umělců v reklamkách."

Cesta za kapelou

Když Foukal desku One Way Road připravoval, chtěl, aby zněla po americkém country. A začala další cesta, na jejímž konci stála současná kapela.

„Na baru jsem potkal holky, ty se mnou pak začaly zpívat jako vokalistky. Dál jsem sháněl někoho, kdo umí na pedal steel kytaru, protože David Babka, s nímž jsem hrál před tím, odešel do Please the Trees,“ vzpomíná Foukal. „Jeden z mála lidí, kteří  ještě v Česku na tenhle nástroj umí, je Josef Štěpánek „Pustil jsem mu dema a on řekl, že to bere. Navíc mi dohodil bubeníka Davida Landštofa.“ I Landštof má s country zkušenosti, stojí totiž mimo jiné za projektem Wabi a Ďáblovo stádo.

O zmiňovaných Please the Trees v čele s Václavem Havelkou Foukal mluví, i když se ptám na jeho oblíbené české kapely. A stejně jako Please the Trees by svého Johannese Benze rád dovezl do Ameriky i on. „Nevadí mi, že je to tak trochu nošení dříví do lesa. Jsem písničkář z Východu, který zpívá o Americe, a to může být pro Američany zajímavé, protože jejich zemi reflektuju z jiného úhlu pohledu.“

Do USA se ostatně Foukal snaží vracet a zkoumat je z různých úhlů pohledu každý rok. „Teď mě zajímá Detroit. Je to město v krachu, ale zároveň tam vzniká zajímavá hudební scéna. Anebo bych se rád podíval někam do krajiny. Česká představa o tom, že si zajdeme do lesa a uděláme si tam ohníček, v Americe vůbec není reálná. Amerika je deziluze, s níž je potřeba v globalizovaném světě počítat."

  • fotografie fotografie

Mohlo by tě také zajímat

  • Článek
YouRadio

Začni poslouchat, co tě baví

iStyle
Štítek Reklama