Láska k operačnímu systému? Všechno je možné, říká film Ona
Je možné zamilovat se do svého operačního systému? Po filmu Ona možná uvěříte, že ano. Nenápadný snímek scenáristy a režiséra Spika Jonzeho s Joaquinem Phoenixem a hlasem Scarlett Johansson v hlavních rolích získal na letošních Oscarech cenu pro nejlepší původní scénář. A je vážně moc dobrý.
Ona je jedním z těch filmů, které překvapí jednoduchostí, elegancí a silou sdělení. Je to zároveň příklad snímku překračujícího hranice žánru, protože řadí-li se papírově mezi sci-fi, je ve výsledku víc než to; Ona je i přes výchozí zápletku velmi křehký romantický příběh, který se překvapivě dobře dá vztáhnout i na „normální“ mezilidské vztahy.
Samozřejmě, že podmínkou pro funkční příběh s tak specifickou zápletkou jako je budování vztahu mezi mužem a jeho operačním systémem (jménem Samantha) bylo hlavně překlenutí problému, jak zhmotnit nehmotné. S výzvou, již si na svá bedra naložil, se scenárista a režisér v jedné osobě Spike Jonze dokázal popasovat velmi dobře.
Výkon je to o to obdivuhodnější, protože častá záchrana podobných námětů spočívá v antropomorfizaci – vložení „duše“ do různých zástupných entit jako roboti, panenky nebo zvířata. Jonze si všechno znesnadnil, jak jen mohl, protože ona – Samantha – je velmi důsledně virtuální, bez podobných zástupných modelů. Je to jen hlas z krabičky (mobilu), ovšem i onu krabičku spojíme s identitou jen těžko.
Kamera v podstatě ani na chvíli neopustí hlavní postavu, Theodora v podání melancholicky přesného Joaquina Phoenixe, ale přesto nepůsobí staticky nebo nudně. Samantha se před diváky opravdu zhmotňuje, vzájemná chemie mezi ní a Theodorem funguje na výbornou (včetně „sexu“!) a jejich vztah kopíruje sinusoidy, které známe i z vlastních životů.
Absence fyzického těla Scarlett Johansson jistě nejednoho mužského diváka zamrzí, kompenzace v podobě zastřeného, charakteristického hlasu herečky je ale více než adekvátní a jen prací s hlasem dokáže postavu plasticky vymodelovat (konečně tak pochopíte, proč se v angličtině používá termín „voice talent“). Podobně jednoduše buduje Jonze fikční svět i vizuálně, a i proto je film neuvěřitelně sugestivní. Budoucnost snímku Ona je přesně ten druh budoucnosti, která čeká za rohem a kde tedy všechny rekvizity působí velmi uvěřitelně.
Po obloze se neprohánějí vznášedla, nestřílí se tu lasery a lidé tu nechodí výstředně oblečení. Naopak, technika tu má téměř retro nádech a ukazuje se v detailech. Ty svou nespektakulární všedností a elegancí působí jako vcelku uvěřitelná prognóza, kam se technika může do pár let posunout (dobrou ukázkou je klíčová rekvizita „mobilu“, již byste možná z fleku vyměnili za svůj iPhone).
V neposlední řadě je třeba vyzdvihnout hudební doprovod v podání Arcade Fire, se zbytkem filmu ladí stejně dobře jako jeho titulní píseň The Moon song v křehkém podání Karen O, případně její ukulele verze přímo z filmu se zastřeným hlasem Scarlett Johansson. Pokud ještě stále váháte, jestli je Ona pro vás, stačí si ji poslechnout. Film je totiž přesně takový.
Ona
USA, Sci-fi, drama, romantický, 126 minut
Režie: Spike Jonze
Hrají: Joaquin Phoenix, Scarlett Johansson, Amy Adams, Rooney Mara a další
Premiéra v ČR: 27. března 2014
