Máme je rádi, nemáme je rádi…
Markéta Irglová se rozešla s Glenem Hansardem – tahle zpráva proletěla našimi médii jako neřízená střela. Soudě podle reakcí, povětšinou chápavých, muselo muzikantské duo našim redaktorům přece jen přirůst k srdci. Navzdory tomu, že před půlrokem mu nemohli přijít na jméno. Čím to?
Proč se česká média tolik zajímají o duo Irglová – Hansard? Sehrála v tom snad roli zlatavá soška Oskara? Odzbrojující upřímnost Markéty i Glena? Mají novináři stále v paměti jejich civilní herecké výkony ve filmu Once? Nebo jim snad pořád zní v uších chytlavá melodie velkého hitu Falling Slowly? Kdoví. Pravdou však je, že kromě bulváru, který opět „zasvěceně“ referoval o skutečných důvodech rozchodu (jak se jich dobral na základě zaručených informací od blíže nejmenovaných kamarádů, sousedů, kolegů a kdovíkoho ještě) se moji kolegové do pitvání příčin nepouštěli. Díkybohu! Vlastně jsem ale chtěl psát o něčem jiném. Také se to týká Markéty a Glena, a sice toho, jak se o nich v českém tisku psalo loni v létě.
Podívejte se na ukázku z filmu Once, kde Hansard a Irglová zpívají hitovku Falling Slowly
Poté, co získali před rokem za svou písničku Oskara, stali se oba miláčky našich médií. Ta si je hýčkala a opečovávala. Nejde o to, že ještě rok dva předtím po nich ani pes neštěkl, i když Glen se svou kapelou The Frames u nás nejednou koncertoval a české kluby sjezdil i sám s kytarou. Nebyli zkrátka atraktivní, neměli Oskara a nebyla tam velká love story, láska jako z pohádky… Ještě nežil příběh mladičké dívenky z Valašského Meziříčí, které si všiml zkušený harcovník a zahořel k ní upřímnou láskou…
Omlouvám tím své kolegy? Ani náhodou, jen konstatuji.
Abych se ale vrátil zpět… Když po získání Oskara zavítali Markéta a Glen do Česka, nastalo ochlazení. Náhle se o nich psalo jako o nafoukaných, rozmazlených zpovykancích, kterým stoupla sláva do hlavy a nevědí, co by… Čím to?
Nezobali z ruky
Vysvětlení je prosté: Markéta ani Glen nezačali zobat našim deníkům, jak bulvárním, tak těm „nebulvárním“, z ruky. Dovolili si dokonce odmítnout rozhovor. I těm největším. No považte! A tak se rázem změnili v nevděčné fracky. Nikoho už ovšem nezajímalo, že za sebou měli půlroční maratón rozhovorů a harcování po celé Americe, že byli zkrátka unavení, všechno už na sebe prozradili, chtěli mít od všeho pokoj a toužili po jediném: aby se mohli někde zašít a dál dělat svoji muziku.To se ale neodpouští, a proto musely vyjít všechny ty kritické články. Uražená novinářská ješitnost je totiž velká a dokáže se pěkně mstít. I když by to nikdy nikdo nepřiznal.
Autor je překladatel a publicista