Štítek Reklama
12. 4.2014

Nejoblíbenější písničkář? Karel Kryl a pak dlouho nic       

  • Článek
Více článků jako tento
Motiv detailu novinky

Karel Kryl - Autor fotografie: Foto ČTK/Michal Doležal

Vojtěch Klimt (nar. 1973) je autorem dosud nejpodrobnější životopisné knihy „Akorát že mi zabili tátu“ o Karlu Krylovi. Vede také Klub Karla Kryla a podílel se na přípravě pražského vzpomínkového koncertu na písničkáře, který by v sobotu 12. dubna oslavil 70. narozeniny. V rozhovoru jsme mluvili nejen o tom, jak vnímá jeho hudbu, ale také o Krylovi - komentátorovi. „Po revoluci dával spoustu rozhovorů o tom, jak funguje demokracie a co všechno se může stát. Lidi od něj ale pořád chtěli hity. Krylovi se vyčítá, že ustrnul na místě, já si to ale nemyslím,“ říká.

Jak jste byl spokojený se vzpomínkovým koncertem na Karla Kryla, který před několika dny proběhl v Lucerně?
Důvod, proč koncert vznikl, je čistě věc pořadatelů, tedy Českého rozhlasu, stejně jako jako rozhodnutí hrát Krylovy písničky v jiném pojetí. Já jsem si jen přál, abychom tou akcí Karlovi neudělali ostudu a aby na ní hráli hudebníci, za které bych se před ním nemusel stydět. A protože jsem s výběrem interpretů pomáhal, zhruba jsem tušil, jakým způsobem se písniček chopí. Výsledkem mě potěšil. Bylo to celé docela emotivní, hlavně reakce publika, které reagovalo spontánně a nadšeně.

Publicista Pavel Klusák ve své glose psal, že lepší by snad byla civilnější pocta, někde na náměstí a s mikrofonem pro každého, kdo by si chtěl Krylovu písničku zazpívat.
Vítám každý způsob připomínky a nemám nic proti žádnému způsobu, pokud se nejedná o ideologické či politické zneužití Krylova odkazu. Na druhou stranu si myslím, že smysl mají i akce typu Lucerny. Řada Krylových písniček má výrazné melodie a v Lucerně se jasně ukázalo, že se s nimi dá pracovat.

Vojtěch Klimt představuje tři své oblíbené písničky Karla Kryla

1. Dachau Blues: "Je v tom pro mě celý Kryl; něha, poezie, ostrost i očistný smutek"

Na koncertě vystupovala řada mladých muzikantů, Aneta Langerová nebo sestry Irglovy. Vy sám jste se stal předsedou Klubu Karla Kryla v osmnácti letech. Kdy jste s jeho písničkami přišel poprvé do kontaktu?
V roce 1987, to mi bylo 14 let. Poslouchal jsem tehdy ilegální nahrávky s koncerty Jaromíra Nohavici a spolužačka Zuzana mi k poslechu posléze vnutila i Kryla. Moc se mi nechtělo, ale když jsem pak slyšel Krylovu desku Rakovina, věděl jsem, že Nohavica mi už nestačí.

Máte takový vztah i k jiným písničkářům?
Jsem docela náročný člověk, jak na sebe, tak směrem k ostatním, a i mezi písničkáři se snažím vybírat si to nejlepší. Což je v mém případě Karel Kryl a pak dlouho nic.

2. Habet: "Jedna z nejnádhernějších melodií na hudební scéně vůbec".

Co vás na Krylovi nejvíc zaujalo?  
Úplně nejdřív to byly melodie a hlas; byť to tak možná nepůsobí, Kryl měl velký rozsah. Teprve pak jsem začal chápat texty a nakonec jsem ho měl možnost poznat i jako člověka. S těmi, kdo k němu přistupovali s despektem, jednal možná úsečně, ale s lidmi třeba v hospodě se bavil úplně normálně a rád.

Při jaké příležitosti jste se s Krylem potkal?
Kdysi jsem na adresu vedení Klubu Karla Kryla napsal až nesmyslně kritický dopis, ale Martin Štumpf, který klub tehdy vedl, nebyl hloupý a místo toho, aby se mnou polemizoval, mě přizval mezi spolupracovníky. Díky tomu jsem Kryla poznal osobně.

Poslechněte si Karla Kryla v Youradiu

Na posledním supraphonském CD Solidarita (Mnichov 1982) Kryl po jedné historce říká, že tu není od vtipkování. Jaký měl smysl pro humor?
Karel byl veselý a vtipný člověk, i když s trochu drsnějším smyslem pro humor. Když neměl tichý okamžik, rád se bavil; do hospod nechodil jenom pít, ale taky - a hlavně - proto, aby si s „obyčejnými lidmi“ mohl povídat.

Nejen na zmiňovaném živém albu se Kryl představuje v několika polohách - od vtipálka přes politického písničkáře až po interpreta zhudebněné poezie. Která poloha je vám nejbližší?
Asi to nedokážu oddělit. Pro mě je Kryl kombinací toho všeho. Nejen písniček, ale i povahových rysů. Byl to hrozně složitý člověk a těžko vypíchnout jednu polohu.

Tak jinak. Byl v nějaké ze zmiňovaných poloh slabší?
To bych neřekl. Spíš na některé části svého působení kladl větší a na jiné menší důraz. Poslední roky života už na poezii a písničky neměl tu správnou náladu, chtěl hlavně komentovat dění v politice. Dával spoustu rozhovorů pro noviny, televize a rádia a snažil se vysvětlovat, jak funguje demokracie a co všechno se může v nové situaci stát. Lidi od něj ale pořád chtěli hity. Krylovi se vyčítá, že ustrnul na místě, ale to si nemyslím. Naopak bych řekl, že se ve svém vyjadřování posouval.  

3. Morituri te salutant: "Za nejlepší považuji Morituri te salutant, i po téměř padesáti letech má velikou sílu."

Jaký byl Kryl komentátor? Média o jeho postřehy po revoluci příliš nestála.
Na začátku 90. let tu byli kritičtí leda tak bývalí komunisti a extremisti, ale autority, od kterých by člověk čekal kritický přístup, podlehly obecnému nadšení, jež tu trvalo několik let. Kryl byl jeden z mála, který si i díky tomu, že se do Česka z exilu nikdy nastálo nevrátil, dokázal udržet odstup.
Nepochopené a nepřijaté byly ty komentáře podle mého názoru proto, že se vymykaly; Karel se o politiku velmi zajímal, neustále ji studoval a dokázal si řadu věcí propojit. Tenkrát mu vyčítali - a vyčítají mu to dodnes - že jeho názory zneužívají extrémisté. Nic extrémního na nich ale nebylo.  

Fotoreport: Irglová, Langerová či Klus zpívali Krylovy písničky

Hodně se mluvilo taky o sporech, které měl po revoluci s Václavem Havlem. Jako kdyby spolu vedli spor dva kohouti na jednom smetišti.
Karel měl vůči Havlovi více výtek, vadilo mu třeba, že se obklopil v podstatě jen svými kamarády a různými podivnými lidmi, včetně agentů StB. Nejvíc ho ale mrzelo, že Havel nezvládl přerod od komunismu k demokracii, že neřešil komunistické zločiny, které se tu děly, že nad nimi mávl rukou. Se svými přáteli dělal Kryl v cizině disentu velkou službu, mluvili o něm, podporovali ho i finančně, a když se režim zlomil, Václav Havel jim ani nepoděkoval. Karel navíc považoval za velkou chybu, že lidi z okruhu exulantů, se zkušeností s ekonomikou i politikou noví politici nepřizvali do poradních týmů.  

Přemýšlel jste nad tím, jak by Kryl reagoval na situace, které se udály po jeho smrti? Skládal by písničky, nebo by spíš komentoval? 
Těžko říct. V době, kdy komentoval politickou situaci, proti němu vycházela řada článků, autoři ho obvinili z bolševismu, nenávisti a ublíženosti a lidi tomu uvěřili. Když pak chodil po hospodách, vyčítali mu to, což ho hodně trápilo. Nedokážu si moc představit, že by to vydržel dlouho. Tahle situace se změnila až několik let po jeho smrti.

V osmdesátých letech pracoval Kryl ve Svobodné Evropě, kde měl pořady o hudbě, ale byl také sportovním redaktorem. Kryla sport zajímal?  
Kryl byl encyklopedie znalostí, takže něco věděl i o sportu. Ale udělat z něj sportovního redaktora bylo trochu neštěstí, kdyby ho nechali dělat politické komentáře, bylo by to pro všechny strany lepší. Když se na křtu desky Solidarita (Mnichov 1982) v Lucerně ptali kmotra Pavla Pecháčka (dlouholetý ředitel české sekce Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky, pozn. red.), jak se stalo, že Kryl pracoval ve sportovní redakci, odpověděl, že ani neví. Tomu se dá jen těžko věřit. Myslím si, že Kdyby Karel nepřistoupil na to, že bude dělat sport, místo na Svobodné Evropě by nikdy nedostal. Vůbec si tehdy neuvědomovali, koho tam mají, jeho pořady tady byly nejposlouchanější.

Mohlo by tě také zajímat

  • Článek
YouRadio

Začni poslouchat, co tě baví

iStyle
Štítek Reklama