Rock for People Europe: Tohle bylo TOP 9 momentů plzeňského festivalu

Redakce

Mohlo se zdát, že zvědavost ohledně plzeňské premiéry Rock for People nelichotivé smýšlení některých vyznavačů muziky převáží. To se ale z mnoha důvodů úplně nepovedlo a tak z poněkud rozpačité hradecké předpremiéry vzešel ještě nejistější festival. I on měl každopádně svoje povedené momenty. Přečtěte si recenzi na festival našich autorů Adama Vrány a Andrey Šafářové.

PETE DOHERTY

Máte Petea Dohertyho zafixovaného jako vyvrhela, co šokuje všude, kde se zjeví? A baví vás tato představa? Pak byste u plzeňského Rock for People pravděpodobně odcházeli zklamaní. Novodobý britský dandy se na hlavním pódiu předvedl především jako zkušený, citlivý písničkář zabořený do svého sdělení. Pokud ale připustil interakci s publikem, rozsvítily se mu ohýnky v očích. Nejprve si se slušným publikem zahrával, když mu před nohama přistál klobouk – střídavě jej pokládal na hlavu s tím svým, aby dle reakcí publika zjistil, který mu padne lépe. Poté si zapálil darovanou cigaretu – tu téměř na celý song nechal doutnat na zemi, aby ji na konci zase zvedl a dokouřil. Všem příznivcům jeho provokativního mediálního obrazu se odvděčil i naoko bezelstným přetáhnutím setu nebo modelkovským odchodem. Příznivci se mu ale příliš neodvděčili – na hity jako Albion reagovali minimálně. A motiv Fuck Forever, nejslavnější písně jeho kapely Babyshambles, nepoznali vůbec.

MOTÖRHEAD

Sobotním vrcholem měli být bez diskusí Motörhead, pionýři novovlnného britského heavy metalu. Ani by organizátoři nemuseli jejich jméno vytlačit do programu – během odpoledne areál DEPA 2015 zastínil černý mrak sladěných pamětníků s názvem své srdcové kapely na trikách a gládami na nohou. Nutno podotknout, že Plzeňáci měli o soundtrack k sobotnímu večeru postaráno – Motörhead buráceli z hlavního pódia suverénně nejhlasitěji. Místy se dokonce blížili představě o armagedonu – to když bubeník Mikkey Dee vyluzoval ze své nadstandardní sady bubnů a činelů kouli úderů, co zněla jako exhibice minimálně tria hudebníků. Do pověstného rockového orgasmu s Deem dovedl sólový kytarista zvaný Wizzö. Třeba když v záři zeleného reflektoru do vzácného ticha vykresloval tu nejmrazivější rockovou romanci. A legendární zpěvák Lemmy Kilmister? Ano, jemu patří místo na konci. Snad věk, snad únava z horka, snad špatné ozvučení nebo opojení z lahví alkoholu, co si naporoučel do backstage, způsobily, že zpíval, jako kdyby si nutně potřeboval odskočit. Lehké zklamání neodválo ani zařazení největších hitů kapely Ace of Spades nebo Overkill.

DE STAAT

Že jste to jméno nikdy neslyšeli? My také ne. Jednak se Nizozemci ukázali v České republice poprvé, jednak nepatřili k tahákům programu. Pořadatelé ale pravděpodobně moc dobře věděli, proč je umístit na to největší pódium. Pětice předvedla show s takovým nasazením, jako kdyby byla někde na showcaseovém festivalu a na odhalení svých schopností měla jen deset minut – tu zpěvák téměř štěkal do mikrofonu, jindy zase jeho nohy rotovaly v rozmezí 180 stupňů, když do divokého mixu zvuků blízkých art rocku přešlapoval rychlostí mistra irského tance. V jednu chvíli frontman divoce kmital mezi mikrofonem thereminem, v jiném okamžiku zase klávesista divoce mlátil do klaksonu volantu. Odvaz.

MODESTEP

I kdyby člověk kolem hlavní stage jen procházel, byl by v pasti. Dál by se zkrátka nedostal – síla zvuku Modestep totiž magnetizovala až příliš agresivně. Zatímco nováčci na britské taneční elektronické scéně zní z alb spíše rádiově, hitově, se zvukovou podobností krajanovi Examplovi, naživo strhnou masivním kytarovým zvukem. Ten ve spojení s dubstepovým rytmem takřka přivolává infarkt. Snad by ani zpěvák Josh Friend nemusel největší dav dne hecovat. Ale jistota je jistota. Kapela, která v minulosti spolupracovala třeba s obuvním řetězcem Foot Locker, představila na Rock for People Europe nové album London Road.

FRENCH FILMS

Pódium České spořitelny se nejen v neděli proměnilo v malou showcaseovou scénu talentů z celé Evropy. V přílivové vlně potenciálně zajímavých jmen tak bylo těžké zaujmout. A povedlo se to – možná k překvapení neznalých – poměrně tradičně znějící indie rockové kapele. French Films ale z žánru vytahují to podstatné – melodii – a svébytně ji ohýbají. Tak, že u podupávání nohou nezůstanete. Zpěvák Johannes Leppänen mimo jiné svým finským přízvukem anglicky poděkoval bubeníkovi Anttimu Inkiläinenovi za odvahu. Ten vystupoval i s pochroumanou nohou, což ukázal, když po vystoupení odcházel o berlích. French Films jako jedna z mála mladších kapel předvedla emotivní show s výrazným „ksichtem“.

KAPITÁN DEMO

Držitel rekordu v počtu zabitých koňů šroubovákem a majitel tučných kont, nezklamal ani v panujícím vedru. Pod Redbull Tourbusem se sice sešlo jen pár odvážných, ale ti určitě nelitovali pořádné dávky humoru, byť je přitom skrápěly kapičky sádla, co stříkaly z Kapitánových pórů. Vedro na něj bylo zřejmě příliš – ostatně tatam byl pro něj typický perleťově bílý odstín pleti.

GUANO APES

V rámci několika desítek minut mohli Guano Apes sotva se vší autentičností přivolat do plzeňského Depa atmosféru 90. let. Sandra Nasic navíc už ani zdaleka není nevycválanou holkou, které by byl lhostejný zjev i čistota jejího projevu. Na obojí se už delší dobu snaží klást vyšší důraz, bičovat se k větší preciznosti a dokázat si, že spektrum jejího hlasu se dokáže pohybovat i za hranicemi možností, které Guano Apes před dvěma lety definovaly. K úspěchu si zpěvačka rozhodně gratulovat může – jemnější polohy skladeb z alb Offline a Bel Air si s těmi drsnějšími (byť ne úplně čistě provedenými) sednou natolik, že ani Open Your Eyes po všech těch letech neotvírá prostor pro rozčarování.

ELEPHANTS FROM NEPTUNE

Zanechme puritánství těch, kteří si potrpí na přesně definované škatulky, do nichž kapely spadají. Skutečná podstata muziky čeká mimo úzkoprsost všech hesel na Wikipedii, číhá v nefalšovanosti, ryzí energii, myšlence a síle sdělení. Všeho se estonští Elephants From Neptune zhošťují na výbornou, respektive po prvním poslechu se dá s jistotou říct, že minimálně prvních dvou atributů určitě. Nekompromisní tvrdost Palma Violets, Queens of the Stone Age nebo Royal Blood obaluje střídmě jednoduché písničky, které svojí silou umí zadupat do země. Jako když slonovi v říji vleze do cesty hlodavec. Vidět tenhle koncertě bylo privilegium.

PAROV STELAR

Elektroswing byl nejdřív trendy a pak se z něj stala nadávka. Vývoj je to pochopitelný – pódiová prezentace Parov Stelar se (aspoň hudebně) nijak zvlášť nezměnila ani po šesti absolvovaných koncertech. Zprvu cítíte čisté nadšení, to se znenadání mění v apatii a nakonec téměř ve znechucení z toho, jak se elektroswing vynáší do nebes a Parov Stelar bookují všechny festivaly, na které si vzpomenete. Je každopádně dobře, že je pořadatelé RFP dovezli. Posloužili jako připomínka kvalitně a neotřele ztvárněné hudební myšlenky, oblečené do nového, vizuálně atraktivního hávu, který vaše pocity vrátí do latě. Pravdou ale zůstává, že komu jde o to hledat v muzice atmosféru a třeba i příběh, spíš než na koncertech s živou kapelou ji najde na deskách Parov Stelar. Tam se rozmanitost elektroswingu skrývá v mnohem zajímavějších podobách.