Štítek Reklama
12. 8.2015

Rozhovor s Milanem Peroutkou z Perutí: Už jsem se přehoupnul ze srdceryvných ploužáků do pořádných festivalových veselotin

  • Článek
Více článků jako tento
Motiv detailu novinky

Milan Peroutka (25), syn tragicky zesnulého bubeníka Olympiku, se před třemi lety vydal po stopách svého otce na hudební dráhu. Dnes je frontmanem poprockové kapely Perutě, se kterou právě vydal svůj druhý videoklip na singl Tudututu. Za posledního půl roku, od vydání prvního hitu Postavím kolem nás zeď, už kapela stihla obsadit přední místa v žebříčcích hitparád a získat si srdce mnoha fanoušků. Jaké byly Milanovy hudební začátky, kdo v kapele skládá hudbu a kdo ho v dětství přivedl k hudbě, se dočtete v našem rozhovoru.

Před pár dny jste vydali svůj druhy klip, prozradíš nám něco ze zákulisí natáčení?

Jasně! Celý videoklip se natáčel v Heroldových sadech. To je park, ve kterém jsem trávil většinu času do svých sedmnácti let. A teď jsem se s ním takhle zvěčnil! Procházíme tudy kapelou a potkáváme různé lidi, přičemž každý z nich přináší na barevném papírku své poslání. Smysl bytí. Takhle jsem si to vymyslel. Letní procházka plná optimismu a povzbuzení. Odráží to i můj současný postoj k životu - prostě chci vidět to hezké a mou výhodou je, že si to jako autor i interpret můžu alespoň v tvorbě dovolit.

Jaké byly tvé hudební začátky?

Já jsem prostě před třemi lety nevěděl, jak naložit s přebytkem emocí, které jsem v sobě měl, a úplně přirozeně to šlo do písniček. Mám doma z té doby celý sborník! Taky jsem si zkoušel psát monology, úvahy, několik hodin denně jsem trávil na skypu. Byl jsem právě na pracovní stáži ve Španělsku, pracoval jsem v podmořském muzeu a když jsem nakrmil všechny ty ryby a rybičky, ukrýval jsem se na půdě a skládal. Pak mě tam našla jedna malá holčička, dcera šéfa, která si taky začala skládat a učila mě španělsky. Mimochodem mi dodnes zachovává přízeň. Abych to zkrátil - právě sem datuju začátek. A poté to šlo krok za krokem a ta tenze ve mně neuhasínala. Trvá dodnes, jen už jsem se přehoupnul ze srdceryvných ploužáků do pořádných festivalových veselotin.

Takže dodnes přetrvává, že hudba i texty jsou čistě tvoje práce, nebo už to je spíš kolektivní tvorba?

Dnes už je to kolektivnější tvorba. Třeba slyším zajímavé akordy a říkám: "Hraj dál, nepřestávej! Teď to trochu změň a tady trochu jinak." Na větší odbornost se nezmůžu, ale tímhle způsobem vzniklo už několik písniček. Mám jen základy na klavír. Učila nás naše mamka a dodnes máme doma křídlo. Pořádně u toho zůstal jen brácha, který je vynikající jazzový klavírista. Horší bylo, když třeba odpadla kapelní zkouška, a já měl o to více času si další songy promyslet. Už jsme spolu nikdy tu představu nenaplnili. Krokem číslo jedna je pro mě při tvorbě nálada, jakou by měl song nést.

Čekala bych, ze tě spíš vedl k hudbě táta. Takže máma byla víc ta, která tě k muzice přivedla?

Určitě! Táta na to neměl dost rodičovské trpělivosti. Ale celé dětství jsem slyšel, jestli ze mě bude taky bubeník. K bicím si trochu přičuchnul brácha. Jednou jsme spolu natáčeli pořad "Rozjezdy pro hvězdy", ale to jsme hráli z playbacku. Vzpomínám si, že jsem na začátku ani přesně nevěděl, jak se basa drží a bylo mi strašně trapně a snažil jsem se před kamerou schovat. Ale samotné natáčení bylo vzrušující a abych pravdu řekl, nakonec jsem si přál být v té televizi aspoň trochu vidět.

Dneska už ale hraješ v pětičlenné kapele, jste všichni kamarádi a na jedné vlně, nebo v kapele panují i neshody?

Tak samozřejmě kapela je živý organismus, každý máme své nálady a poslední dobou spolu trávíme čím dál více času. Mám v hlavě jméno jednoho spoluhráče, kterého bych aktuálně s kapelou odstřelil! Říkám, že jednoduchým indikátorem je pro mě to, co kdo pro kapelu dělá. Takže aktuálně vede naše manažerka Magda a ze spoluhráčů bubeník Michal, i když i on má za sebou svoje temnější období. Principielně ale nejsem rozcházecí typ a musí se stát hodně, abych se rozhodnul s člověkem skoncovat. V kapele jsem to zatím udělal natvrdo jen jednou.

Očividně to není tak snadné, jak by se mohlo zdát. Co je tvůj největší hnací motor?

Co je mým hnacím motorem? Zkrátka být dobrý v tom, co dělám. Něco dokázat. Vytvořit pěkné zpěvné písničky. Hrát je lidem. Rozdávat radost. A to jsme zase zpátky u písničky Tudututu. Zní to naivně, co? Ale já jsem si říkal, že tahle hesla může umělec skutečně prohlašovat, aniž by na něj ostatní koukali, že se pomátnul, protože to je součást poselství téhle práce. A mně se to taky líbí.

Vaše hvězda stoupá rychle nahoru, jak se srovnáváš s rostoucí slávou? Těší tě to nebo spíš trpíš ztrátou soukromí?

Absolutně to nevnímám, ale určitě nepatřím mezi ty, koho by jakákoliv reakce na ulici měla obtěžovat. Naopak! Nedávno mě poznala paní v supermarketu a ptala se mě na první videoklip. Tak jsem jí nakonec hezky zazpíval celý refrén Postavím kolem nás zeď. Přišel jsem to pak nadšeně říct mamce a ta odvětila: "Hezký, tak tady naber kilo paprik, já jdu pro brambory." Takže tak.

Je něco, co bys na závěr chtěl vzkázat našim čtenářům?

Milí čtenáři Koule.cz, doufám, že se vám naše veselé písničky budou líbit a pokud jste spíš na ty smutnější, nezoufejte, i ty mají Perutě v repertoáru. Ale představíme vám je hezky postupně! Těšíme se na to, až se spolu uvidíme na koncertech!

Mohlo by tě také zajímat

  • Článek
YouRadio

Začni poslouchat, co tě baví

iStyle
Štítek Reklama