Štítek Reklama
15. 9.2008

Strach(y) ze tmy

  • Článek
Více článků jako tento

Povídkový film Strach(y) ze tmy si klade za cíl prozkoumat to, co už velmi jasně předesílá samotný název – strach člověka. Koncept povídkového filmu je v tomto případě velmi vhodně zvolen – strach není něco, co jednoduše popíšeme, ale skýtá v sobě mnoho podob. Tyto polohy se animovaný film Strach(y) ze tmy snaží přiblížit prostřednictvím jednotlivých tvůrců, kteří nahlížejí na toto téma ve svých příbězích každý po svém.

Problém s povídkovými filmy je ten, že ne všechny části jsou vždy na stejné úrovni. Povídkový film Čtyři pokoje je ve výsledku špatný, ale přesto poslední dvě povídky Quentina Tarantina a Roberta Rodrigueze vytahují tento film alespoň do kategorie průměrných. Strach(y) ze tmy netrpí sice tak markantním rozdílem v kvalitě příspěvků jednotlivých animátorů, ale přece jen se stejnému neduhu tvůrci nevyhnuli ani tady. Postupně jsme zváni do světa strachu v příbězích o muži, který nezvládá své rozběsněné psy, o holčičce, posedlé duchem mrtvého samuraje, muži, jehož láska ke hmyzímu světu dovede až k nečekaně stejně naladěné přítelkyni, o chlapci, který po letech přijíždí do rodného kraje a vzpomíná na hrůzu skrytou v místních bažinách, a konečně nejlepší povídku z celého kompletu o muži, který bohužel pro něj najde útočiště v opuštěné budově posedlé duchem ďábelské ženy. Je to až poslední příběh, který rozebere strach ze tmy do posledního detailu a vyhraje si s fascinací kontrastu mezi tmou a světlem nejlépe. A asi budete překvapeni, jak moc na vás může působit „pouhá“ animace a zvuky. 

Co filmu nelze upřít, to je právě výborná atmosféra. Všechny příběhy na vás působí a každý trochu po svém. Charles Burns a jeho hmyzí příspěvek na vás dýchne kafkovskou depresí a připomene Proměnu. Burnsova technika je velice originální a ani českým čtenářům „knih s obrázky“ toto jméno už není neznámé (nedávno u nás vyšlo jeho nejznámější komiksové dílo Černá díra). Na Burnsově kresbě je vidět inspirace expresionistickou estetikou – výrazné hry bílé a černé, silný kontrast světla a stínu, ostře tažené kontury. Proti tomu stojí příběh japonské holčičky, jehož poetika se snaží naopak těžit z kontrastu „pěkné“ kresby spojené s hrůzou. Jelikož se valná část příběhu odehrává ve snu, jednotlivé obrazy nedrží příliš pohromadě a víceméně úmyslně se rozpadají do surreálné polohy, aby příběh nakonec skončil tak jako končí i naše sny – někde v půlce, s nezodpovězenými otázkami.

Nijakým je příběh o muži s houfem psů, kteří se postupně odtrhávají z vodítka. Problém je i v tom, že právě nejslabší článek je rozdroben po celém filmu a tvoří určitá intermezza mezi jednotlivými příběhy. Kresbě se nedá upřít působivý surový ráz, ale samotný „příběh“ by vystačil na jednu upachtěnou anekdotu. Podobně podivnou vložkou je i hlas ženy (Nicole Garcia), která pod různé měnící se tvary vypráví o svých pocitech a různých nesouvisejících tématech. V tomto případě je ona podivnost myšlena v dobrém. Díky podmanivému hlasu vypravěčky a experimentálním obrazcům na plátně dostává obraz skoro až hypnoticky hravý charakter.

Strach(y) ze tmy jsou tak nakonec příjemným osvěžením v době kralování studia Pixar, jehož dokonalá animace se stává synonymem animovaného filmu. Minimalistická technika a lehce experimentální punc možná nedokáže soupeřit s veselými zvířátky nebo osamělými roboty a zaručuje filmu spíše „artové“ (skromnější) publikum, nicméně pokud si občas rádi dopřejete „dospělejší“ animaci, s filmem se nespálíte. Strach(y) ze tmy mají šanci vás když ne už vyděsit, tak alespoň lehce nepříjemně poškádlit.

Mohlo by tě také zajímat

  • Článek
YouRadio

Začni poslouchat, co tě baví

iStyle
Štítek Reklama