Štítek Reklama
25. 6.2015

Veronika Buriánková z Kalle: Nečekala jsem, že nás uslyší víc než 200 lidí

  • Článek
Více článků jako tento
Motiv detailu novinky

Veronika Buiriánková (a David Zeman) z Kalle - Autor fotografie: Josef Kubíček/Kalle

"Chvíli jsem trpěla, že musím investovat do kabelu a nemůžu si koupit, co chci. Dneska jsem ale nejradši, když je dobrý zvuk a všechno funguje tak, jak má," říká zpěvačka Veronika Buriánková (24). Jejím kapelám Kalle a Nod Nod se aktuálně daří tak, jak o tom nikdy ani nesnila. A řeč není jen o žánrovém Andělovi, kterého Kalle dostali za loňské album Live From the Room.

Vy nemáte hudební vzdělání, pokud se nepletu?
Ne, hudební vzdělání nemám. Sice jsem dvanáct let chodila na violoncello, na které sice možná trochu umím hrát, ale nic nedokážu vymyslet. Což bývá kámen úrazu, často totiž nejde o to, jak moc pilně člověk na nástroj cvičí, ale o sílu projevu a prožitku. O to, dát do hudby srdce. Když mi bylo patnáct, docházela jsem na hodiny zpěvu na konzervatoř Jaroslava Ježka, ale po půl roce jsem přestala, protože jsem kromě toho dělala střední školu a navíc mi přišlo, že všechno, co je na mém hlasu specifické, utlumují a naopak mě učí tradiční, nijak zajímavé postupy.

Úspěch jménem Kalle a Nod Nod

Čtyřiadvacetiletá zpěvačka Veronika Buriánková zažívá úspěšné období. S noisovou skupinou Nod Nod připravuje zahraniční turné, s alternativními Kalle, které tvoří s kytaristou Davidem Zemanem, získali za loňské album Live From the Room žánrového Anděla. Díky splupráce  s Aid Kidem se dostala i do povědomí fanoušků elektronické hudby. Právě Kalle s Aid Kidem máte možnost vidět v pátek 26. června v Containallu.

Máte několik hudebních projektů. Rozlišujete jednotlivé žánry, anebo jde spíš o to, jak moc se do hudby položíte?
Vždycky je to o hudbě a jejích podnětech. V Nod Nod přistupuju ke zpěvu a vymýšlení písniček než v Kalle úplně jinak. Zároveň mi každá z kapel dává kousek něčeho, co dohromady tvoří můj profil. V Kalle si tak nezařvu jako v Nod Nod, naopak Nod Nod nemají tolik prostoru pro tichoučké vyprávění.

Hlídáte si hlas? Chodíte na speciální cvičení, pracujete pod odborným dohledem?
Zatím ne. Nejsem moc profík, po koncertě si do noci povídám s kamarády a piju studené nápoje, na hlase je to pak samozřejmě znát. Ráda bych přes léto zkusila dýchací a hlasová cvičení, díky kterým hlas zesílí.

Jak dlouho vlastně spolupracujete s Davidem Zemanem? Do širšího povědomí jste se dostali až během posledního roku.
S Davidem fungujeme v různých obměnách už osm let. Před sedmi lety jsme byli s naší kapelou Veena poprvé v Live Session Rádia Wave. Potom jsme utekli k tomu, co je nám nyní blízké, tedy k temným vodám Nod Nod, z čehož vyplynuli Kalle.

Kromě hudby stále studujete. Nemáte strach, že se to zvrtne a vy kvůli hudbě školu nedoděláte?
Nikdy jsem netušila, že bych se mohla dostat tam, kde teď jsme. Kalle i Nod Nod si našlo své posluchače, Kalle spíše na domácí půdě, Nod Nod v zahraničí, což je skvělé, užíváme si to a nesmírně si toho vážíme. Ale zároveň bychom měli zůstat střízliví, protože jednou se to zastaví. A já mám teď dojem, že lepší už to ani nemůže být.

Jak vůbec celá výjimečnost vznikla? Kde jste se s Davidem poznali?
Oba dva jsme z Tábora. Seznámili jsme se před osmi lety na jednom festivalu a dva týdny na to jsme založili Veenu. V našem vztahu jsme tedy nezažili dobu, kdy bychom netvořili hudbu. Následující projekt Nod Nod vznikl na základě dobrého porozumění s kluky z Five Seconds To Leave. Po několika společných koncertech jsme za nimi začali jezdit a pořádali pětihodinové jamy. Nikdy nás nenapadlo, že bychom mohli společně hrát živě, až to postupně vykrystalizovalo v desku. Některé skladby jsou na ní zachyceny přesně v té podobě, jak zazněly při jamování.

Desku Kalle Live From Living Room jste nahráli doma v obýváku na kazeťák. Očekával bych, že nový materiál už si budete chtít nahrát profesionálněji.
Budeme to brát profesionálněji, ale protože jsme trochu šílenci, zase nás to láká k nahrávání v pohodlí domova. Pohráváme si s myšlenkou natočit to opět analogově, nyní ovšem na tlustý pásek. Je to ale spíš takový sen.

Měli jste problém, když jste Live From the Room, nahraný na kazeťák, chtěli vydat na vinylu?
Báli jsme se, že to bude průšvih, že to bude šumět. Nějaký čaroděj z Loděnice pak ale naštěstí protáhnul nahrávku speciálním programem, takže zvuk je čistý jak horské jezírko. Fakt, že si si člověk může doma nahrát téměř zadarmo desku a následně ji hodit na vinyl s krásným zvukem, nás až děsí.

Vinyl si přáli fanoušci, nebo to byl váš sen?
My jsme nad tím vůbec neuvažovali. Celé to vzniklo na popud labelu Day After, který řekl, že vinyl vydá.

Podobný úspěch vás ale čekal i s Nod Nod.
Desku Nod Nod jsme si opět nahráli sami, ovšem ve studiu Low Resolution, který má náš basák Hromy. Pár dní předtím, než jsme zadáváli zakázku do Loděnice, se nám ozval anglický label. Takže jsme dvojnásobně navýšili počet kusů a část putovala do Anglie. V Americe navíc vydáváme pod labelem Bookhouse Records kazety.

Jak se stane, že si malé české kapely všimne malé vydavatelství z amerického severovýchodu?
To nechápeme. Nikam jsme nic neposílali, nikde nemáme žádné kontakty. Ale objevili jsme se například na blogu CVLT Nation, kde nás vedle Botanist, s nimiž jsme nedávno hráli na Štvanici, zařadili mezi top 6 avantgardních nahrávek roku 2014.

Díky tomu se tedy brzy dostanete i na evropské turné?
Všechno je zatím v jednání, ale na podzim bychom pravděpodobně měli vyrazit na pár koncertů i do zahraničí.

Kromě zmíněných projektů vám vyšla letos spolupráce s Ondrou Mikulou alias Aid Kidem na jeho skladbě Hidden Light z debutového LP. Jak jste se dali dohromady?
Ondra mě oslovil někdy před rokem. Vzhledem k tomu, že jsem spíš kapelový typ, jsem jeho projekt neznala. Když jsem si pak Hidden Light pustila, moc se mi líbilo, že jde o poměrně temnou elektroniku. Okamžitě mě k ní napadl zpěv, a tak jsem kývla. Práce s Ondrou mě moc bavila, pro mě to byly nepoznané elektronické kouty.

Spolupráci letos letos předcházela cena pro Kalle v kategorii Alternativní hudba. Po předávání se strhla velká diskuse (přečtěte si o tom), která řešila úroveň celé akce. Jak jste to vnímali vy?
Cítím, že je rozdíl mezi cenou vybranou kritiky, kteří mají vhled do hudby, a majitelem, jenž to celé řídí a vlastní. Nicméně diskuse byla oprávněná, tak jako na předávání v Paláci Akropolis jsem se snad v životě necítila. Kapely, které vklubu hrály, nespadaly do žádné alternativní kategorie, byl to největší mainstream. Chvíli jsme rozmýšleli, jestli si Anděla převzít, nakonec jsme se ale i kvůli rodině rozhodli, že ano. Samotné ceny vybrané odbornou porotou si ale vážíme, nikdy jsme nečekali, že by si nás mohlo poslechnout víc než dvě stě lidí.

V diskusi Rádia Wave zazněla poznámka, že na rozdíl od cen Apollo či Vinyla se dá na žánrových Andělech objevit díky rozdělení do kategorií daleko více hudby. Nicméně rozřazovat by se jistě dalo trochu citlivěji.
To je pravda. S Nod Nod jsme byli v kategorii Punk & Hardcore vedle kapel BoyHanba, od kterých se hodně lišíme. Představila jsem si punkáče hlasující v dané kategorii, kteří si musí poslechnout naši hudbu, což mi připomnělo, jak jsme hráli na Chillifestu, hardcoreové akci se svižnou muzikou. Přišli jsme na řadu my, já jediná holka. Všechno proběhlo v pořádku, ale ráno jsem u své chatky slyšela: „Nod Nod dobrý, ale pořád jsem čekal, že se to rozjede. A ono se to nerozjelo!“ Představila jsem si, jak ten člověk asi trpěl, když celou dobu čekal na zrychlení a žádné se nedostavilo.

Zmiňujete, že jste byla na akci jediná žena. Na začátku letošního roku vytvořil blog Crack In The Road podobu line-upu festivalu Reading/Leeds, který by obsáhl jenom kapely s alespoň jednou ženou. Těch kapel bylo do deseti. Potkáváte na festivalech víc „holčičích“ kapel?
Možná se mýlím, ale dnes už se nikdo nad poměrem kluků a holek v kapele nepozastaví. Pokud bych se ovšem snažila fakt, že v kapelách není tolik žen, pochopit, nabízí se jedno logické vysvětlení: kluci jsou obecně více nadšení do techniky či elektrotechniky. Propojí si to s koníčkem a koupí si elektrické kytary, krabičky, kabely a přijde jim to jako dobré vynaložení našetřených peněz. Kdežto holek, které by zajímala technika, není tolik. Když jsem začínala hrát s Davidem, představovala jsem si, že si pořídím jeden mikrofon, jednu krabičku a kabel. A teď do toho cpu peníze pořád. Chvíli jsem trpěla, že musím investovat do kabelu a nemůžu si koupit, co chci, ale dnes jsem nejradši, když je dobrý zvuk a všechno funguje tak, jak má. Nicméně já sama mám ráda, když jsou v kapele holky, protože mají k hudně úplně jiný přístup. Na druhou stranu nepotřebuji urputně vyhledávat ženské interpretky, buď se mi kapela líbí a nebo ne a nezáleží na tom, jestli v ní hrají ženy nebo muži.  

Mohlo by tě také zajímat

  • Článek
YouRadio

Začni poslouchat, co tě baví

iStyle
Štítek Reklama