Vložte kočku, to je kombinace živé elektroniky, natriggerovaných bicích, pětistrunných houslí, pianina a surreálných textů.
První koncert odehrála kapela před šesti lety, první album TáTa vydala v roce 2012. V létě 2013 nadchla publikum na festivalu Colours of Ostrava a na podzim vydala na vlastním labelu Landmine Alert druhou desku Seat. Dostat ji můžete přes web labelu i teď - výměnou za e-mailovou adresu.
V kontextu českých alb, která loni vyšla, působí Seat jako zjevení. Zvukem, poukazem směrem k tradici písničkářství ("nemáme v sobě pop jako Briti, ale jednoduchej folk, kterej má kouzlo, ale musí se očistit od nánosů z plivanců a nedospělejch vědění," říká kapela v profilovém textu v magazínu His Voice) a důmyslnou prací s elektronikou v kontrastu s živými nástroji sice odkazuje na předchozí desku TáTa, co ale pořád překvapuje, jsou na sobě nezávislé životy hudby a textů. Jako kdyby si šly úplně vlastní a opravdu tak trochu surreálnou cestou.
Zatímco Kryštof Kaplan nemilostrdně, místy až panicky ála Ondřej Anděra z WWW sází slovo za slovem a staví příběhy s těžko odhadnutelným kořenem i pointou, v pozadí se odvíjí paralelní story klavíru Tomáše Kubína, pětistrunných epických houslí Jiřího Konvalinky a bubnů Cyrila Kaplana. Písničky ze Seatu se chovají jako chameleon, nemají problém během několika minut úplně změnit atmosféru a přejít z krize až do katarze a zase zpátky. Tak jako je to třeba v úvodní skoro šestiminutovém Pašmíru nebo v pravděpodobně nejvýraznější Dvě až tři cesty s vysamplovaným Přítelem Jarka Nohavici (zařadili jsme ji do žebříčku 20 nejlepších československých písniček). Dokonale znásobené emoce z různého pocitového spektra.
Seat je tak hutná deska, že je v podstatě nemožné zpracovat ji během jednoho nebo dvou poslechů. Když zrovna stopujeme souboj nástrojů (a čekáme, jestli na nás zpoza rohu nevybafne třeba nasamplovaná filharmonie v kombinaci s klávesami prudkými jako střely z kulometu), nezbývá už kapacita na sledování příběhů:
...myslím, že stoupám přitom vím, že padám
věřím, že hořím, přitom stěží doutnám
Běžím naší prázdnou ulicí
kde místo lidí policisti a hasiči
Snažím se dostat na sítnici svou světnici
než zhasnou poslení poslední kontrolky
panelu řídícího pohyb
V jedný ruce jí a v durhý ruce tepe,
a v jedný hlavě sním a v druhý sám se snažím myslet
Jak se skáče o tyči,
když máš namísto tyče oboustranný vidle
(Tanečnice)
Seat se dá pustit na repeat a bude to s ním trochu jako v neprostupném lese; žádná jistota, jestli zrovna tady jste už jednou nebyli. Detailní prozkoumání ale stojí za to. A jestli jste Vložte kočku zatím nezkoumali naživo, podívejte se na záznam koncertu v rámci Live Session Radia Wave.
http://www.youtube.com/watch?v=M0mNMGAE-Og
Omlouváme se, ale něco se porouchalo. Prosím obnovte okno prohlížeče.