Colours 2014, den 4: Fracek John Newman, povedená tečka
Tolik lidí jako Robert Plant v sobotu už závěrečný den Colours of Ostrava nepřilákal. Ovšem festival se s fanoušky rozloučil velmi důstojně - popovou show miláčka hitparád Johna Newmana.
Palermo a Kolowrat, československá indie kvalita
Líné nedělní odpoledne se ve městě i v samotném areálu Colours of Ostrava rozjíždělo pomalu. Slunce žhnulo, teploměr ukazoval víc než třicet stupňů, a tak například na Full Moon stagi se během melancholického, ale silného setu indie popových romantiků Palermo polehávalo a posedávalo hlavně ve stínu zvukařského pultu, případně po stranách vyprahlého plácku. Loňskou debutovou desku Still Life vřele doporučujeme a stejně tak doporučujeme i živé hraní, duo Palermo zní live stejně dobře jako z nahrávky.
Colours 2014: Jaké to bylo?
Když se řekne festival, většina lidí si představí špatnou hygienu, stánky s mastným jídlem, litry piva a paření do rána. Colours od Ostrava jsou ale městský festival, který tyhle představy boří.
Dámy tu chodí v šatech a v botách na podpatku, protože přijely tramvají nebo taxíkem, a návštěvníci dávají přednost stravování v nedalekém obchodním centru, kde si navíc mohou dobít mobily. Ubytování ve stanovém městečku? Díky, ne, deset minut od areálu je klimatizovaný hotel.
Město samo toho kromě Stodolní ovšem během festivalu příliš nenabízí a působí spíš mrtvě (proč více nezapojit třeba kouzelné Vítkovice se starými koloniálními domky?). Čest výjimce: Galerie výtvarného umění má dobré výstavy, milé kustodky a pro „coloursáky“ vstup zdarma.
A jak je to se samotným festivalem? Jde sice o největší akci v republice, dramaturgicky, marketingově i organizačně má ale co dohánět. Konkurent Rock For People na tom s dramaturgií není o moc lépe, například spřátelená slovenská Pohoda má však jasnější vizi. Colours jsou na jednu stranu světoví a alternativní (Darkside, MGMT), na druhou stejní jako ostatní (Horkýže Slíže, Chinaski). Na jednom rohu narazíte na volnomyšlenkářské spolky, na dalším už zase číhají hostesky nabízející jedinečné dárky. Vše lze skloubit a sponzoři jsou pro existenci důležití, ale za jakou cenu? Například když jsme míjeli jeden ze sponzorských stánků nedaleko bankomatu – a že to bylo kvůli jeho strategické poloze poměrně často – nezbývalo, než si před atakem neustálého juchání a přihlouplého diska zacpat uši. Zapracovat by se dalo na vstřícnosti ochranky areálu a také na informovanosti dobrovolníků, kteří při dotazu na umístění menší stage začali lovit v mapičce. Eliminovat se nepodařilo ani fronty, byť se s větší návštěvností počítalo.
Na Full Moon Stage se vyplatilo zajít i na úplně poslední koncert, introvertní rockeři Kolowrat z Košic tu v devět večer odehráli další z vydařených vystoupení, během kterých charizmatický frontman Rasťo Rusnák posílá do publika přímočaré písničky o nejistotě a poetice všedního dne. Když pak, zjevně zaskočení, přidávali už „nenacvičenou“ baladu Ja a slečna Ts, byl to jeden z nejhezčích momentů večera.
Colours 2014, den 3: Jaký byl Robert Plant? Colours 2014, den 2: Jaká byla Zaz?
Colours 2014, den 1: Jací byli MGMT?
Den si ovšem užívali fanoušci už od půl šesté, kdy na hlavním pódiu svůj rock s odkazy na country a rockabilly rozjížděli Australané John Butler Trio. Tihle sympaťáci se vzhledem amerických farmářů si pozornost roztančeného publika udrželi celou hodinu.
Chinaski dorazili se sboristkami
Už zhruba půl hodiny před startem vedlejšího koncertu Chinaski se pod pódiem Acellor Mital Stage sešikovali nejvěrnější, kteří později zabrali celý prostor. Ať si každý na českou popovou scénu nadává, jak chce, je třeba uznat, že Chinaski patří mezi nejlepší koncertní kapely. Michal Malátný, oblečený vzhledem k horku trochu překvapivě do saka a pruhovaného trika s dlouhým rukávem, se před začátkem koncertu prošel a zazpíval mezi fanoušky, celou hodinu s nimi pak ze stage vřele komunikoval. The best of Chinaski podpořilo svým hlasem třicet dívek – sboristek, které si s kapelou zazpívaly třeba Punčocháče nebo Vrchlabí, ovšem fanoušky bavily stejně tak stará dobrá Drobná paralela i novější Slovní pyrotechnika, skrz níž Chinaski tak trochu prvoplánonově „nadávají na politiku“. Jenomže právě tak si zjevně spousta fanoušků představuje léto. S pivem ideální kombinace, tak proč jim to na letním festivalu brát?
The National: Víno, fanoušci, emoce
A pak už přišel na řadu jeden z nejočekávanějších koncertů: The National. O téhle indierockové kapele se ví, že z jejích živých show hlavně díky zpěvákovi Mattu Berningerovi emoce přímo stříkají. Ze začátku se ovšem zdálo, že to zas tak silný zážitek nebude. Kapela se rozjížděla pomalu, měla plechový zvuk a na Berningerovi bylo vidět, že není zcela ve své kůži; první sloku Mistaken For Strangers ani nedokázal odzpívat. Že by mu nechuznalo víno, které je nedílnou součástí rideru kapely a které se rozhodl i s chladícím kbelíkem darovat fanouškům v první řadě? Anebo ho naopak vypil příliš? Od hitu Sea Of Love z poslední desky Trouble Will Find Me se už ale věci ubíraly správným směrem a v Afraid Of Everyone už zpěvák autenticky doplnil text nervózním přešlapováním a boucháním do mikrofonu. Otázkou tak zůstalo jen to, jestli atmosféru na velkém pódiu dokáže udržet až do konce.
Zatímco kapela pravidelně povzbuzovala k tleskání, Matt zůstával uzavřený ve svém světě a zpíval – nebo spíš přednášel – ještě syrověji a úsečně než na albech. Ale když se na poslední dvě skladby vydal zpívat do davu, bylo jasné, že i z velkých otevřených prostorů dokáže vytáhnout maximum. Díky dlouhému kabelu dokázal obejít rádius asi padesáti metrů a podle výrazu na tváři si procházení mezi lidmi užíval. Ani nevadlo, že závěrečná Terrible Love měla k dokonalosti daleko a že se hráči museli složitě přízpůsobit zpěvákovi schovanému mezi lidmi. Vždyť kolik umělců dokáže svými písněmi vtáhnout posluchače přímo do děje?
John Newman: Raději jen zpívat
Předloni Janelle Monáe, o rok později Jamie Cullum, nyní třiadvacetiletý objev John Newman. Závěrečný koncert trval kvůli méně obsáhlému repertoáru (venku má zatím pouze jednu „velkou desku“ Tribute) jen hodinu, ovšem fanoušky i díky velkolepé scéně připomínající vizuál Luhrmannova Velkého Gatsbyho bavil od prvního tónu.
Z tlusté nicky, jak sám sebe pojmenoval, se Newman vypracoval v hvězdu, která prodává nahrávky po milionech. Za svou příležitost je vděčný, v některých jeho gestech je nicméně stále poznat, že máme co do činění s klukem, který býval pěkný fracek. Na jeho vystoupení je také dobře poznat, že ho nevyrobily talentové soutěže, image si buduje sám. Kromě navrhování oblečení navíc zřejmě stojí i za choreografií, kterou odkazuje k Michaelu Jacksonovi. Jeho moonwalk kreace ale působí chvílemi spíš směšně a také ve zpěvu by se dalo ubrat kudrlinek. Rovné čisté tóny by Newman určitě zvládl. Celou show ale táhla především hudba, a v ní se svou kapelou Newman pod průměr nezamířil. Když pak celý festival zakončil písničkou, na niž všichni od začátku čekali, bylo jasné, že lepší zvukový doprovod by závěrečné titluky nedostaly. Love Me Again je silný hit, Stejně jako festival Colours of Ostrava, který roste každým rokem.
Text: Hana Slívová, Ondřej Bambas
Colours of Ostrava 2014
Den 4, 20. července 2014
Hlavní hvězdy: John Newman, The National, John Butler Trio
