Florence And the Machine natočili desku hezkou jako život

Skupina Florence And the Machine navzdory životním překážkám své zpěvačky ukazuje, jak krásný vlastně život je. A při poslechu silného a pestrého alba How Big, How Blue, How Beautiful může být ještě hezčí.

Zpěvačka Florence Welch měla své minulé album Ceremonials natáčet v Los Angeles, aby se mohla spojit se špičkovými skladateli a producenty. Nakonec se ale rozhodla zůstat v Anglii a s jedním z nejlepších producentů Paulem Epworthem stvořila album ještě rozmáchlejší a ambicióznější než debut Lungs, jenž společně natočili o dva roky dříve.

Pompéznost fanoušci očekávali zřejmě i na aktuální desce How Big, How Blue, How Beautiful. Obzvlášť po prvním setkání s krátkým teaserem How Big, How Blue, How Beautiful a následným singlem What Kind Of Man, který navíc doprovodil výpravný klip. V písničce ale Florence pomalu odhaluje, že tentokrát album nebude tolik o jejím vůdčím vokálu jako o hudebním podkladu. A opravdu. Zpěv téhle rázné zrzky sice pořád určuje hlavní linii, díky spolupráci s Markusem Dravsem, který stál třeba za ikonickým albem Homogenic od Björk, se do popředí dostala taky kapela a polovinu písní obohatily žestě. Díky tomu sice písničky nepostrádají teatrálnost, na kterou byli fanoušci doposud zvyklí, na rozdíl od starších desek ovšem tolik netlačí na pilu a zvuk pouze dotváří. Hezky tak vyzní téma: běžné denní záležitosti a život jaký Florence prožívá.

A protože se zpěvačka odpoutala od fantazijního světa a začala si více všímat věcí okolo (a uvnitř) sebe, vznikla deska daleko přímější a posluchači bližší. Florence se dokonce několikrát oprostí od typického rozmáchlého rukopisu a jde intimnější cestou, což už naznačila singlem St. Jude. Tou pravou očistou jsou ale až písně Long & Lost a zejména Various Storms & Saints, v níž si sama pro sebe zoufá nad bouřlivým vztahem.

Navzdory citlivým tématům ale celá nahrávka vyznívá oproti dvěma předchozím velmi pozitivně. Third Eye nabádající ke změně života v jedné části připomene Coldplay, Delilah o zradě se svým tempem blíží gospelu a závěrečná Mother se vrací zvukem do rozevlátých sedmdesátých let. 

Také tentokrát dopřávají fanouškům Florence And the Machine obohacenou Deluxe Edition. Jsou na ní dvě další skladby (Hiding a Make Up Your Mind) a tři demo verze včetně jedné, kterou v jiné podobě nemůžeme na albu slyšet. Wich Witch zní trochu nedodělaně, přitom se jedná o velmi silnou skladbu. Do finálního výběru se dost možná neprobojovala proto že zní podobně jako starší tvorba. Přesto by byla škoda si ji neposlechnout. Příjemně působí i demo titulní skladby, která se nerozjede tak jako konečná podoba, zato ještě více připomene Goldfrapp, z nichž na desce vypomáhal Will Gregory. 

How Big, How Blue, How Beautiful je vyvážená deska, která nabízí okázalý pop. Potenciál představený singly se rozprostírá napříč celým albem a v podstatě neobsahuje žádnou vatu, k níž hvězdy, jakými se nyní Florence And the Machine definitivně stávají, tíhnou. Jako kdyby kapela v čele s architektkou Florence stavěla domy, které nejsou tak úplně moderní, ale zcela jistě nadčasové. Zdá se zkrátka, že vyrovnaný stav, ke kterému Florence Welch po vnitřních bojích dospěla, je přínosný nejen pro ni. A takových chvil je třeba si užívat.

Florence And the Machine – How Big, How Blue, How Beautiful 
Vydavatelství: Island Records
Celkový čas: 48:46
Seznam skladeb (základní verze): Ship to Wreck, What Kind of Men, How Big, How Blue, How Beautiful, Queen of Peace, Various Storms & Saints, Delilah, Long & Lost, Caught, Third Eye, St. Jude, Mother