Nohavica v O2 areně zpíval se svým klonem

KatarínaStraková

Na svém prvním koncertu v pražské O2 areně se Jaromír Nohavica před osmitisícovým publikem neubránil trémě, která zejména v první části večera ovlivnila jeho projev. Ve středu večer se zpěvák nechal doprovodit Janáčkovou filharmonií Ostrava, která několika skladbám dodala zajímavý náboj, jiné naopak úplně shodila.

Spojení s Janáčkovou filharmonií si Jaromír Nohavica vyzkoušel loni v ostravském Gongu, nyní jej oprášil v Praze. K nejsilnějším momentům pražského koncertu s filharmonií se paradoxně zařadily chvíle bez filharmonie. Skladby jako Plebs blues, Zbloudilý koráb nebo Markéta, které si střihnul pouze s kytarou, pianem nebo jen s harmonikou, tvořily neopakovatelnou atmosféru, Mám jizvu na rtu z alba Ikarus obecenstvo v hale jako mávnutím stmelila v jeden celek. Naopak třeba Až to se mnu sekne nebo Muzeum po orchestrální úpravě snad přímo volaly.

Velká očekávání, jež byla s Nohavicovým vystoupením spojená, šedesátiletý písničkář nenaplnil, atmosféra v sále byla poněkud rozbitá. Silné okamžiky přišly například v podobě Hlídače krav, kdy s černě oděným Jaromírem zpívala celá O2 arena včetně Janáčkovců, anebo prostřednictvím Fotbalu, který dedikoval plzeňskému týmu Pavla Vrby na utkání do Německa s Bayernem Mnichov. „Holky, promiňte, ale tohle musíme dát,“ smál se Nohavica a sklidil obrovský potlesk.

Výjimečné klima se rozhostilo i v průběhu písně Mám jizvu na rtu, již autor zazpíval za decentního doprovodu piana a publikum ho odměnilo upřímným aplausem.

Večerní vlnobití
Zpěvák bohužel tyto vzácné chvíle spojení nedokázal udržet a udělal tím z celého večera nevyrovnané vlnobití. Svůj díl viny na tom nesl i fakt, že v sále fungovala rušivá ozvěna, jež Nohavicovy verše vracela jako bumerang s vteřinovým zpožděním zpět k posluchačům na postranních tribunách a tak nutila velkou část publika neustále po očku sledovat, jestli na druhém konci haly není identické pódium s identickým Nohavicovým klonem.

K tomu se přidala ještě rozkolísaná komunikace s publikem, která celý obraz „pana Nohavici“ roztříštila na střepy. Chvíli jen plaché pohledy a utíkání směrem k filharmonikům, chvíli půlhodinové rádoby zábavné proslovy s učitelskou dikcí, jež přestaly být vtipné asi po pěti minutách. Nechyběla ani dávka nahodilé samochvály („Když jsem v Moskvě přebíral nějaké ceny…“, „Jak jsem teď překládal ty Mozartovy opery…“ apod.) a obrázek Nohavicovy ikony byl tentam. Snad to ale bylo jen tou trémou.

Jarek Nohavica má být na co pyšný. Patří mezi legendy našeho folku a mnohé jeho písničky takřka zlidověly. Jeho alba jsou dlouhodobě nejprodávanější na tuzemském trhu, a to i bez útočné propagace. Ale zasloužená hrdost očividně není totéž jako dětinské vychloubání ve stylu Brouka Pytlíka.

Jaromír Nohavica
Support: Janáčkova Filharmonie
Praha, O2 arena, 23. října 2013