Temné světlo Primal Scream
Jak by asi znělo, kdyby si papež v rámci snahy o sblížení církve a popkultury nechal napsat slavnostní mši od Depeche Mode? A co takhle dát si soundtrack k nějakému ultradivnému depresivnímu černobílému filmu? Tohle všechno nabízí nová deska od Primal Scream More Light. Na rozdíl od legendární Screamadeliky není sluníčková, nic to ale nemění na faktu, že kapela se na ní vrací ve skvělé formě.
Skotští Primal Scream se do historie moderní populární hudby zapsali zlatým písmem minimálně dvakrát. Jednak sluníčkovou Screamadelikou z roku 1991, jednou z prvních významných nahrávek mísících indie kytary s okouzlením elektronickými zvuky, které přineslo ravového hnutí ve Velké Británii, a jednak poměrně experimentální a hlavně extrémně agresivní deskou XTRMNTR z roku 2000.
Poslední dvě nahrávky Primal Scream, roots rockem ovlivněné Riot City Blues (2006) a popové Beautiful Future, (2008) sklízely sice pozitivní recenze, přesto se objevovaly názory, že Primals přestali experimentovat a jdou raději cestami nejmenšího odporu. První singl z nové desky More Light, devítiminutový opus 2013, dává ale jasně najevo, že tentokrát Bobby Gillespie a spol. po vyšlapaných stezkách chodit nebudou.
Poslechněte si Primal Scream v Youradiu
Rozhodně k tomu přispěla opětovná spolupráce Primal Scream s Kevinem Shieldsem, lídrem My Bloody Valentine, jenž s Primal Scream nahrával už alba XTRMNTR a následné Evil Heat. Devítiminutový mix psychedelické elektroniky, saxofonu a Shieldsova kytarového vazbení nazvaný 2013 si vystačí (stejně jako řada dalších skladeb z desky) se dvěma akordy, minimalistickým motivem a naléhavým kázaním Bobby Gillespieho, který deklamuje depresivní věty o tom, že pankáči stárnou, bohatnou a kolaborují s establishmentem.
Extrémně dlouhé (sedm minut) jsou na desce ještě dvě další skladby a obě patří k tomu nejlepšímu: obyčejná folk-rocková písnička River of Pain, spíše odrecitovaná než odzpívaná, se v půlce změní v koláž orchestrálních zvuků jak od australských The Avalanches, Relativity plná arabských motivů, sci-fi zvuků a třískajících činelů v refrénu se v polovině změní v kosmickou symfonii se zvonivými akustickými kytarami.
Ale i na první pohled obyčejné skladby jsou díky produkci Davida Holmese zašpiněné všelijakými zvuky a ruchy. Goodbye Johny zní jako ze soundtracku k Modrého sametu, Elimination Blues působí, jako kdyby si papež v rámci snahy o sblížení církve a popkultury nechal napsat slavnostní mši od Depeche Mode, a Sidemen by mohla být psychedelická filmová hudba k nějakému ultradivnému depresivnímu černobílému filmu. Primal Scream samozřejmě navazují i na své vzory: Hit Void je punková vypalovačka jak od raných The Stooges, rozjetá Invisible City s kytarovým sólem jak od Zelenáčů je David Bowie jako vyšitý.
Předposlední pomalá Walking With the Beast pak působí jako katarze k místy dost temnému albu; závěrečná It’s Alright, It’s Ok je sice chytlavá, ale na druhý poslech člověku dojde, že je to vlastně jenom zrecyklovaná Movin’ On Up ze Screamadeliky, že na kompaktní nahrávce působí trochu jako přívažek a že její volba jako 
druhého singlu působí spíš jako úlitba rádiím.
Primal Scream jsou v roce 2013 ve výborné formě. V době pětatřicetiminutových desek si mohou dovolit vydat desku skoro dvojnásobné délky (dvojdisková deluxe edice pak přináší dalších osm skladeb), která rozhodně nenudí a intenzivně se zarývá pod kůži.
Primal Scream – More Light
Vydavatelství: EMI
Celkový čas: 68:28
Skladby: 2013, River of Pain, Culturecide, Hit Void, Tenement Kid, Invisible City, Goodbye Johnny, Sideman, Elimination Blues, Turn Each Other Inside Out, Relativity, Walking With the Beast, It’s Alright, It’s OK