Bára Basiková: Desku mám až teď. Dřív nebyl důvod, chuť ani autoři
Bára Basiková vydává první sólovou desku po dvanácti letech. Jmenuje se Belleville a pro zpěvačku ji napsal kolega Václav Noid Bárta. Nahrávku Basiková vnímá jako deník současnosti. „Taková, jako jsem teď, už nikdy nebudu, chtěla jsem si to tedy zaznamenat. Když občas poslouchám své staré nahrávky, baví mě autenticita, ryzost doby, v hlase je vždycky slyšet věk i technické schopnosti,“ říká v rozhovoru.
Proč jste s nahráváním své nové studiové desky čekala dvanáct let?
Dřív nebyl důvod, čas, chuť a vlastně ani autoři. Nelíbilo se mi, co pro mě lidé, které jsem oslovila, napsali, necítila jsem se v tom dobře. Nebyly to špatné věci, ale nebyly vhodné pro mě. A než točit desku jenom proto, aby byla, je už lepší netočit nic. Potom mě ale napadl Václav Noid Bárta, jehož způsob skládání se mi hodně líbí. Poprosila jsem ho o spolupráci na albu a on nabídku ke spolupráci moc rád přijal.
Bára Basiková se narodila v Praze v roce 1963.
Vystudovala střední ekonomickou školu, veřejně začala vystupovat v roce 1982 se skupinou Precedens, kde se vypracovala z postu vokalistky. O čtyři později začala koncertovat s rockovou skupinou Stromboli kytaristy Michala Pavlíčka.
V roce 1994 vstoupila do rockové opery Jesus Christ Superstar, kde si zahrála roli Máří Magdalény. Jesus Chris jí otevřel dveře do dalších muzikálů, mezi nejtěžší role zpěvačka řadí Johanku z Arku.
Basiková vydala celkem deset sólových alba, to jedenácté, Belleville, pro ni napsal Václav Noid Bárta spolu s textařem Petra Muka Janem Dvořákem a vychází dvanáct let po poslední řadové sólo nahrávce Tak jinak.
Kde jste se poprvé setkali? Bylo to ještě před muzikálem Jesus Christ Superstar, kde Bárta hrál Jidáše?
Poznala jsem ho, když ještě nebyl manželem Lucie Bílé a hrál v muzikálu Excalibur Michala Pavlíčka. Už tam mě velice nadchnul, protože výborně hrál i zpíval. Zaujala mě i jeho filmová tvorba.
Na novince Belleville jste prý pracovali tři roky. Co jste na ní celou tu dobu dělali?
Scházeli jsme se a debatovali o ní, měli jsme samozřejmě plno jiné práce, které jsme se všichni museli věnovat. Ale nic nás netlačilo, neměli jsme přesnou představu, kdy desku vydáme. A po tolika letech už vás rok nebo dva navíc nevytrhnou. Také jsme nějakou dobu uvažovali o vydavatelství. Nakonec jsme vybrali Supraphon.
Na základě čeho jste zvolili právě Supraphon?
Rozhodovali jsme se podle toho, jaké marketingové strategie vydavatelství volí, jaké má PR, možnosti, jaké vydává tituly… Supraphon to ale vyhrál i díky lidem, kteří jsou tu velmi přátelští.
Co pro vás album Bellevile znamená?
Když občas poslouchám své staré nahrávky, baví mě autenticita, ryzost doby, v hlase je vždycky slyšet věk i technické schopnosti. Mým cílem bylo tedy zachytit samu sebe v tuto chvíli. Taková, jako jsem teď, už nikdy nebudu, chtěla jsem si tu dobu proto zaznamenat. Moc jsem se těšila, až Belleville vznikne, je to deska, za kterou si stojím. Jsem na ní naprosto svobodná, bez diktátu producenta, vydavatele a dalších lidí.
Říkáte, že vás deska zachycuje v přítomnosti, hudebně se na ní ale vracíte do 80. let.
Už jste asi desátý člověk, který mi to říká (smích). To ale vůbec nebyl záměr, chtěla jsem, aby to bylo melodická a moderní deska. Melodie osmdesátky zřejmě evokují, je to pochopitelné. Já sama jsem na nich začínala, ovlivňovala mě domácí i zahraniční scéna a odkaz 80. let je tu pořád. Nebyl to ale cíl. Nechala jsem Vaška tvořit naprosto spontánně v závislosti na tom, jak mě jako zpěvačku vnímá.
Je vám bližší muzikálová poloha nebo sólová kariéra?
Obojí má své kouzlo, je skvělé, že můžu obě polohy vyvažovat a střídat jedno s druhým. Když stojím na jevišti s kapelou, jsem úplně svobodná, dávám energii do publika a zároveň se realizuji. Na muzikálech mě zase baví převtělování se do různých rolí, vžívání se do osudů postav. V divadle naopak musím dodržovat určité zákony, což mě taky přitahuje. Kdybych si ale opravdu musela vybrat, raději mám sólové vystupování. Nabízí totiž mnohem širší škálu podob – koncertuji s několika kapelami, s orchestrem, s filharmonií nebo jenom komorně s pianem. Je to pestřejší.
Která z vašich muzikálových rolí vás nejvíce oslovila?
Nejtěžší byla a je Johanka z Arku. Má zajímavý a nesmírně tragický osud, její postava prochází množstvím pozitivních i negativních emocí. Role je vystavěná tak, že je v ní znát velký vývoj a proměna, Johanka navíc ne jevišti zůstává prakticky od začátku do konce, což je velmi intenzivní. Velmi mě potěšilo, když jsem za ni před dvěma lety obdržela nominaci na cenu Thálie. Další náročnou rolí pro mě byla Lucrezia Borgia. Tam se zase hodně tančilo, příprava obnášela velkou dřinu, trénovali jsme intenzivně několik hodin denně po dobu tří měsíců. Navíc pro mě bylo obtížné konkurovat profesionálním tanečníkům.
Využíváte nějakým způsobem taneční kreace z muzikálů při koncertech s kapelou?
Pohybový trénink mi hodně pomáhá při jakémkoliv tanci na jevišti, takže využívám především techniku, kterou jsem se naučila. Utáhnout dvouhodinový koncert je náročné a spojit pěvecký výkon s tanečním je ještě těžší.