Čistota a křehkost pod nánosem nihilismu

Psí vojáci - původně undergroundová, ale stále aktuální kapela - jsou stále poznávacím znamením mezi mladými umělci, intelektuály a nonkonformními lidmi všeho druhu. Na včerejším koncertu v pražském klubu Vagon se v publiku opět mísily staré „máničky“ se studenty právě odrostlými střední škole.

Dřív, než se v pražském klubu Vagon rozeznělo piano Filipa Topola, pianisty, zpěváka, skladatele, textaře a ústřední postavy Psích vojáků, dala si kapela načas s ozvučením sálu. Průtahy ale stály za to: Topolův výrazný, probarvený hlas nakonec vynikl i v nacpaném sále.

Balancování nad propastí
Muzikanti vybírali většinou ze starých písní. V první polovině zazněla Modlitba či rozjímavý Krasobruslař. Jednotlivé písně Topol vyšperkovával klavírními improvizacemi, které občas tvořily plynulé přechody mezi jednotlivými skladbami. Kapela hrála soustředěně a s vnitřní energií.

Po krátké pauze Psí vojáci vytáhli osvědčené zbraně silného kalibru, Chce se mi spát, Černý sedlo, Kruhy a nebo vesele melancholickou I am Lucky. Mezi písněmi Topol občas oslovil publikum, ale i tak byl znát jeho odstup.

Psí vojáci oslaví letos na podzim 30 let činnosti, kouzlo a osobní charisma je ale za tu dobu neopustily. Dominuje jim čistá, do klasické hudby vedená Topolova hra na piano (jak ochuzeně by jeho hra vyzněla na elektronických klávesách!), v písních se pod slupkou nihilismu mísí neučesaný undergroundový pocit s jemnou křehkostí klavíru a naléhavým zpěvem, vycházejícím snad až z duše Filipa Topola. Jako by posluchač spolu s ním balancoval nad propastí, hroty slov se zabodávají pod kůži a hudba obaluje duši vlákny čiré krásy i smutku.

Když kapela dohrála poslední skladbu, nekompromisně opustila pódium. Nezazněly žádné přídavky, a tak koncert skončil čistým řezem bez průtahů, ale také bez dalších překvapení.

Psí vojáci

28. ledna 2009, Vagon, Praha