Čistota a křehkost pod nánosem nihilismu


Psí vojáci - původně undergroundová, ale stále aktuální kapela - jsou stále poznávacím znamením mezi mladými umělci, intelektuály a nonkonformními lidmi všeho druhu. Na včerejším koncertu v pražském klubu Vagon se v publiku opět mísily staré „máničky“ se studenty právě odrostlými střední škole.

Dřív, než se v pražském klubu Vagon rozeznělo piano Filipa Topola, pianisty, zpěváka, skladatele, textaře a ústřední postavy Psích vojáků, dala si kapela načas s ozvučením sálu. Průtahy ale stály za to: Topolův výrazný, probarvený hlas nakonec vynikl i v nacpaném sále.

Balancování nad propastí
Muzikanti vybírali většinou ze starých písní. V první polovině zazněla Modlitba či rozjímavý Krasobruslař. Jednotlivé písně Topol vyšperkovával klavírními improvizacemi, které občas tvořily plynulé přechody mezi jednotlivými skladbami. Kapela hrála soustředěně a s vnitřní energií.

Po krátké pauze Psí vojáci vytáhli osvědčené zbraně silného kalibru, Chce se mi spát, Černý sedlo, Kruhy a nebo vesele melancholickou I am Lucky. Mezi písněmi Topol občas oslovil publikum, ale i tak byl znát jeho odstup.

Psí vojáci oslaví letos na podzim 30 let činnosti, kouzlo a osobní charisma je ale za tu dobu neopustily. Dominuje jim čistá, do klasické hudby vedená Topolova hra na piano (jak ochuzeně by jeho hra vyzněla na elektronických klávesách!), v písních se pod slupkou nihilismu mísí neučesaný undergroundový pocit s jemnou křehkostí klavíru a naléhavým zpěvem, vycházejícím snad až z duše Filipa Topola. Jako by posluchač spolu s ním balancoval nad propastí, hroty slov se zabodávají pod kůži a hudba obaluje duši vlákny čiré krásy i smutku.

Když kapela dohrála poslední skladbu, nekompromisně opustila pódium. Nezazněly žádné přídavky, a tak koncert skončil čistým řezem bez průtahů, ale také bez dalších překvapení.

Psí vojáci

28. ledna 2009, Vagon, Praha

 

swipe helper

Mezi články můžete přecházet pohybem prstu na displeji do stran

zavrit