Co jsou to kavárny smrti?

Lucie Bryndová

Připadá vám, že je téma smrti pořád tak trochu tabu? Přemýšlíte často nad svojí vlastní smrtelností? Nebo máte pocit, že se vás to vůbec netýká? Pokud vás tohle téma zajímá nebo třeba i lehce znepokojuje, pak by vás mohl oslovit koncept kaváren smrti. O co jde a k čemu slouží?

Café mortel neboli death café nebo jinak kavárny smrti, jsou známy od roku 2004. První setkání v takové kavárně se uskutečnilo ve švýcarském Neuchâtelu, konkrétně v restauraci Restaurant du Théâtre du Passage, a zorganizoval ho antropolog Bernard Crettaz, když po smrti své manželky pocítil potřebu bavit se o smrtelnosti.

Dnes jsou kavárny po celém světě

Ukázalo se, že po tom touží i jiní a po tomto prvním setkání následovala i další. V roce 2010 už se death café dostaly i do Paříže a v následujícím roce Jon Underwood uspořádal sezení tohoto duchu u sebe doma v londýnské městské části Hackney. Z ospalého Neuchâtelu se tak rozšířily kavárny do celé Evropy, Jeruzaléma, Kapského města, Chattanoogy, Buenos Aires, Pekingu nebo Invercargillu.

Myšlenka je jednoduchá, lidé se zkrátka sejdou a diskutují o smrti. Neexistují předepsané názory a žádné téma není tabu. Přece ale existují jisté hranice – death café neslouží jako setkání, kam se přijdete vyplakat ani neslouží jako místo, kde by se lidé odrazovali od sebevraždy.

Jaká smrt je dobrá?

Všechna setkání se věnují konceptu dobré smrti, tomu, co bychom chtěli, aby se stalo s našimi ostatky, jak si představujeme vlastní pohřeb, poslední vůli a testamentu. Death café se mohou konat kdekoli, ale jak název napovídá, z historického hlediska je nejvhodnější diskutovat o smrti v kavárnách, kde se v sedmnáctém a osmnáctém století lidé scházeli, aby se podělili o novinky a názory. Na něco takového totiž byly pivnice příliš hlučné.

Káva sama o sobě není potřebná, červené víno je pro takový typ konverzace podstatně účinnější, samozřejmě v rozumném množství. Rozhodně je ale dobré dát svým konverzačním partnerům něco, čím se mohou zaměstnat, až budou čelit své smrtelnosti.

Strach z neznáma je tabu

Není jasné, jestli se máme děsit neodvratnosti naší smrti. Konec konců, už epikurejci v antice argumentovali tím, že jsme se nebáli neexistence před tím, než jsme přišli na tento svět, tak proč se trápit tou samou neexistencí na sklonku života? Není ani celkem jasné, jestli se smrti skutečně bojíme, že smrt je pro nás, jako to vyjádřil William James: „červ nahlodávající všechny kořeny naší radosti“. Jen málokdo z nás zažívá klinickou nebo tanatofobii, tedy chronický strach ze smrti, většina lidí se vůbec nad svou smrtelnosti nezamýšlí. A v tom je ten háček.

Smrt je tabu, což jasně napovídá, že nás znepokojuje. Naší smrtelnosti nečelíme často, ale to, co se s námi děje, když se na toto téma zavede řeč, mluví za vše. Na základě mnohačetných výzkumů se došlo k tomu, že má uvědomění si vlastní smrtelnosti různé psychické a sociální důsledky. Myšlenky o smrti nás přivádí k potřebě mít více dětí a více dbát o osud budoucích generací. Dokonce toužíme pojmenovat naše potomstvo po nás samých. Smrt v nás probouzí touhu po slávě. Obdobně nás takové myšlenky motivují zbohatnout a oddat se konzumnějšímu a nákladnějšímu životnímu stylu.

Na první pohled se death café zdají dost morbidní myšlenkou. Naproti tomu základní principy kognitivní a behaviorální terapie tvrdí úplně něco jiného. Pokud je problém v úzkosti ze smrti, potom se musíme snažit oslavit ji, zmírnit její vliv a ulevit našemu srdci a mysli. Podstatou klinické psychologie je systematická desenzibilacie, kdy předmět našeho strachu poznáváme a učíme naši mysl sebrat mu vítr z plachet, zbavujeme ho moci nad námi. Kavárny smrti by tedy mohly sloužit jako semináře, kde bychom se vyrovnávali s naší existenční úzkostí diskusemi o tomto finálním tabu. Co říkáte, uvítali byste kavárny smrti i u nás?

swipe helper

Mezi články můžete přecházet pohybem prstu na displeji do stran

zavrit