Dredaktorka Pavla bloguje: Jak nás Disney zblbnul

Pavla Gabrhelíková

Disneyho pohádky jsou prostě evegreeen. Postavičky s velkýma očima, pestré příběhy a šťastné konce. Jen se sama sebe někdy ptám, jestli nás těmi svými pohádkami neoblbnul až moc.

Schválně se racionálně zamyslete nad náměty zpracovanými v jeho dílně. Tak třeba takový Aladin. Žebrák z tržnice chce sbalit princeznu. Jejímu tátovi se to pochopitelně nelíbí. No a ona si na truc, navzdory všem těm perspektivním partiím, vybere život s chudákem.

Nebo Ariel. Fešák se začne topit a buchta páchnoucí po rybině okamžitě využije toho, že je bez sebe. A Pocahontas? Trošku opálenější holka sbalí neohrabanýho blonďáka na to, že mluví se stromem a má hodnoty jako hipík.

Disney v tom ale není sám.

Alenka v říši divů je od spisovatele píšícího (raději) pod pseudonymem. Při vymýšlení příběhu se skutečně inspiroval malou Alice. Ta naléhala, aby vyprávění sepsal a ona si ho mohla číst. Jenže její mamince se to nelíbilo. Ještě aby jo! Chlápek o dvacet let mladší holčičce tlačí do hlavy příběh o tom, že musí “honit” králíka a pak uvízne s podivnými existencemi v podzemí. Co ty na to, Freude?

O Sněhurce a Popelce ani nemluvím. Jakože se máte zamilovat do někoho, kdo vám ve spánku strčí jazyk do pusy? Nebo že se musíte pořádně oháknout a mít ultra malou nožku (navíc s atypickým tvarem), aby se k vám chlapec znal i ráno po párty? Tak to teda pěkně děkuju…

Já bych zůstala u Ezopa. Když vás někdo chválí, tak stejně kecá (O lišce a sýru), pomsta je sladká (O lišce a čápu) a zrzky (alias lišky) jsou pěkný mrchy.

Mám přání Sněhurka a sedm trpaslíků disney písničky
swipe helper

Mezi články můžete přecházet pohybem prstu na displeji do stran

zavrit