Dredaktorka Pavla bloguje: Upřímnost? Ne, děkuji. Raději drž hubu
Mezilidské vztahy i fungování společnosti mě učí, že upřímnost je neomylná cesta ke konfliktu. I v případě, že mám pravdu. A dokonce i tehdy, když můj názor sdílejí všichni okolo mě.
Jako třeba když mi přítel s vítězoslavným úsměvem oznamuje, že uvařil. Když přijdu do kuchyně, na stěnách je kečup, po zemi rozházená mrkev (o které nevím, že by se dávala do špenátu), dřez je plný nádobí a na stole je vytažených dalších pět špinavých hrnců. Mistr se po výkonu sprchuje. Já pro-vozuji dechové cvičení.
Na jeho komentář “Co je s tebou, lásko? Tváříš se nějak divně…” nereaguju. Někdy si ten luxus nahlas řečené pravdy prostě radši nedopřeju.
Tuhle jsem tatínkovi, který do své dcery v obchodě hustil, že je hloupá a jestli se nezačne líp učit, dá ji do děcáku, řekla, ať jí neříká takové debility. Tři z přihlížejících na mě vrhli vyčítavý pohled, dva kou-kali do země a dělali, že neexistují, a tatínek mi vyčetl, že nerozumím legraci.
Takhle to totiž funguje. Když se odvážíte říct nahlas něco, co si všichni myslí, ale mají “tolik taktu”, že to neřeknou, vždycky se to nakonec obrátí proti vám. Proto musíte bez řečí pustit sednout toho, kdo není ani tak starý jako tlustý, a tiše trpět v dopravních prostředcích křičící děti.
Stalo se to dokonce tak normální a žádané, že už ani nerozeznáme chvíle, kdy máme mlčet, od okamžiků, kdy je dobré promluvit. Ale myslím, že v sobě každý máme ten správný morální kompas. Jeho střelka bezpečně ukazuje, kdy vydechnout a připažit a kdy si pustit pusu na špacír. Většinou ani jedna z těchto dvou možností nic nezmění. Ale nepřestanu věřit, že alespoň v jednom ze sta případů to s někým hne.
