Hankovy štěky: Já a smysl pro humor

Pavla Gabrhelíková

Nenapadlo vás někdy, že děláme psí kusy jenom proto, abychom vás rozesmáli? Že to vlastně vůbec nemyslíme vážně? No, možná mělo! Já totiž nejsem retardovaný. Mně jde jen o to, abych vykouzlil paničce na tváři úsměv.

Občas mě venku zaujme nějaký člověk nebo pes. Nahodím krok nejvznešenějšího zvířete na světě, zvednu ocas i čumák, to aby bylo jasno, kdo je pán. Přitom si ještě začnu brblat a naježím se. Dlouho se otáčím za objektem svého zájmu, když najednou BUM! Narazím do auta na parkovišti…

My psi nemáme úsměv (to, co považujete za smích, je důsledek vedra a chlazení se dýcháním), takže nepoznáte, kdy něco děláme pro legraci a kdy se skutečně něco stalo.

V koupelně jsou pověšené ručníky. Rád pod nima procházím a pak si je nechávám na hlavě. No a pak, aby si panička všímala mě a ne dentální hygieny, dělám, že nevím, co to za mnou a na mně je, takže se začnu ohánět tlamou do všech stran a rozčilovat se.

Taky si někdy na procházce (naschvál, pochopitelně) navlíknu na nohu očko ze šnůry, která trčí z míčku. A zůstanu potichu ležet. Panička se pak musí půl kilometru vrátit, aby mě vysvobodila. Ale má nějaký podivný smysl pro humor, protože se tomu vůbec nesměje.

Sáčků se taky bojím pro cizí potěchu. Když jsem byl štěně, zahákl jsem se zadníma nohama do velkého pytlíku a ten mě pak pronásledoval po celém bytě. Panička se mohla potrhat smíchy. Místo toho, aby to ze mě sundala. A tak mi přijde vtipné ji rozesmívat tím, že se jako pitbull bojím sáčku od rohlíků.

No tak fajn, já teda přiznám barvu… Nesnáším, když se mi panička směje! Nejsem tak vysoký a důmyslný, abych měl ve všem přehled a vyhnul se karambolům nebo traumatům z ručníků a sáčků! Podle mě je legrace, když panička šlápnete do mého ho*na nebo zakopne o vodítko. Za to totiž nemůžu a můžu dělat, že je mi vedro, i ikdyž se jí ve skutečnosti vysmívám.

swipe helper

Mezi články můžete přecházet pohybem prstu na displeji do stran

zavrit