Hankovy štěky: Jak mi panička pořídila parťačku

Pavla Gabrhelíková

Nejsem rozmazlený ani nezdravě závislý na paničce. Jen se k ní celou noc potřebuji tulit, vyžaduji 200 procent lásky a nepustím jiného psa ke své misce s lososem. Přivést domů dalšího uzurpátora pozornosti a jídla je tak trochu sázka do loterie.

My pitbulové máme v hlavě takový neodbytný hlásek, a ten velí: “Zabij toho psa! Roztrhej ho na cucky! Chytni ho za krk a zlom mu vaz!” Ale když nás od malička vodíte mezi jiná zvířata, je ten hlásek spíš takové jemné šeptání a převládne oddanost páníčkovi. Jenomže potkat psa na ulici je něco ji-ného než ho přivést do vlastního teritoria…

I tak se panička rozhodla adoptovat fenku z útulku. Jak mě s ní seznámila? Nejdřív jsme šli běhat ven. Tam jsem ji očichal. Moc mě to nebralo. Na volno jsem přece od toho, abych aportoval a kadil souse-dovi před barák, ne abych ztrácel čas čicháním k fenám. Pak mě panička připnula na vodítko a štrádovali jsme s tou nohatou fešandou bok po boku vesnicí. Pochopil jsem, že panička chce, a-bychom byli smečka. Proto jsme pak mohli zamířit ke mně.

Řeknu vám, že Pepper, tak se ta super kost jmenuje, je fajn. Říkám kost, protože je, jak to tak u chrtů bývá, fakt jenom kost a kůže. Když jsem jí pak doma pořádně strčil čumák k zadku, něco tam nehrálo. Nevzrušuje mě tak jako ostatní fenky. Panička říká, že je to proto, že je vymástrovaná nebo tak něco. Ale namyšlená mi fakt nepřišla, takže nevím, o co jde. Je trochu starší než já, a tak jsem jí gentlemanovsky přenechal svůj pelech. A dávám jí pusy na čumák, aby věděla, že jsem s ní ok a nesežeru ji.

Jinak se vlastně nic nezměnilo. Panička se akorát víc plácne přes kapsu s krmením a sbírá dvakrát tolik bobků. Ale to není můj problém. Já mám super parťačku na osamělé všední dny. Vítej, Pepper

swipe helper

Mezi články můžete přecházet pohybem prstu na displeji do stran

zavrit