Hankovy štěky: Zvracení a dušení aneb jak si užívám letní teploty

Pavla Gabrhelíková

Miluji sluníčko, ale nesnáším vedro. Miluji vodu, ale nesnáším zvracení. Miluji míček, ale nesnáším, když se dusím. A jak spolu tyto věci souvisí?

Nevyměnil bych polehávání na slunci za nic na světě. Jenže když je venku 30 stupňů a tmavě hnědý pes leží několik hodin na sluníčku před barákem, začne se škvařit. To ale neznamená, že bych odešel. Takže se dusím na zemi tak dlouho, dokud mě panička nevyžene do stínu.

Bio zátěž na stupni tři? To mě fakt nezajímá. Chci běhat za míčkem! Když mě panička nechá aportovat, přijdu domů úplně schvácený a vypiju najednou tři litry vody. Pak zvracím. A čůrám. Nejlépe celou noc. Když mě vezme k vodě, je to ještě horší.

Když mi míček odmítá házet, tak si ho aspoň nesu. Nezajímají mě pak totiž psi, co na mě útočí, srnky, co běhají kolem, a ani děti, které se na mně rozhodly projet. Mám ho celý narvaný v tlamě, což zabraňuje průchodu vzduchu. Když tak běhám půl hodiny, oči se mi zalejí krví, jazyk bezvládně visí z tlamy a dusím se. Paničce se to nelíbí a začne boj o vytažení míčku ze spárů mých zubů. A u toho se dusím taky.

Jsem pako, ale nenaděláte nic! Tak bych vás chtěl poprosit, abyste na nás pejsky byli v létě hodní víc než obvykle. Nemáme to lehké…

swipe helper

Mezi články můžete přecházet pohybem prstu na displeji do stran

zavrit