Hitchcockovo Psycho s orchestrem: 10 věcí, které jste o filmu nevěděli

Dnes v pražském Obecním domě proběhne netradiční akce. Šedesátičlenný symfonický orchestr hlavního města Prahy totiž živě doprovodí promítání filmu Alfreda Hitchcocka Psycho. Jaké bylo natáčení tohoto strašidelného filmu? Podívejte se s námi na deset perliček, které se k hororu vztahují. A pokud byste na film chtěli na poslední chvíli vyrazit, Ticketpro hlásí, že v prodeji je ještě 12 lístků za 890 Kč.

Sprchování pod cenzurou
Scéna ve sprše dala autorům filmu pořádně zabrat. Jak to provést, aby ji americké cenzurní úřady z filmu nevystřihly? Kostymérky strávily několik dnů listováním erotickými magazíny, aby objevily, jak nahotu herečky nasimulovat a při tom ji neodhalit. Nakonec zvolily krtčí kůži, kterou oblepily citlivé partie herečky Janet Leighové. A ještě jí pro jistotu sehnaly dublérku.

Zvuk melounů
Ne, nejedná se o citlivé partie, nýbrž o zvuky ve slavné scéně. Aby nůž zabodávající se do těla Janet alias Marion zněl realisticky, potřeboval Alfred Hitchcock najít alternativu. Poslal tedy asistenta pro vodní i cukrové melouny a další druhy ovoce. Pak společně zamířili do studia, kde asistent všechno ovoce rozbodal. Až po té se režisér rozhodl, že pro nahrání zvuků nože zvolí meloun druhu casaba.

Autor románu prodělal
Thriller Psycho vznikl podle stejnojmenného románu autora Roberta Blocha. Ten dílo publikoval již v roce 1959 a prodal vydavatelská práva společnosti Simon & Schuster. Po zdanění a dalších poplatcích za román získal asi 5 tisíc dolarů. Brzy si ale uvědomil, že obsahem smlouvy nebyl žádný zisk, pokud vydavatel prodá k dílu filmová práva. V tu dobu už je však vlastnil Alfred Hitchcock. Psycho bylo vůbec nejvýdělečnějším filmem jeho kariéry, vyneslo mu přes 15 milionu dolarů.

Včas nebo nikdy
Při uvádění filmu v roce 1960 nastavil Alfred Hitchcock velmi přísná pravidla pro vstup do kina: nikdo nesměl přijít pozdě a kdo nedorazil na čas, zůstal trčet za zavřenými dveřmi. Hitchcock tvrdil, že užít si Psycho mohl člověk jen od samotného začátku. Premiéry filmu byly pečlivě naplánovány ve stejný čas pouze v několika kinech ve čtyřech amerických velkoměstech  – New Yorku, Chicagu, Bostonu a Filadelfii.

Černobílá krev
Cenzuře v 60. letech nepodléhala pouze nahota, ale také drastické scény. Hitchcock si tedy nemohl dovolit zobrazovat ani napodobeninu krve. Rozhodl se tedy, že celý film natočí – v té době již netradičně – černobíle. Nejen, že to snížilo náklady na produkci filmu, umlčelo to i přísné cenzory. Krev byla ve skutečnosti čokoládový sirup, který filmaři v černobílých snímcích používali běžně.

Vejce jsou psycho
Zatímco někteří mají největší hrůzu z psychotického vraždění, autor sám měl největší fobii z vajec. „Je to taková divná bílá kulatá věc, nemá to ani jeden otvor, a když to člověk rozbije, nenajde nic jiného než divnou žlutou kulatou věc. Viděli jste někdy něco víc pobuřujícího než bílek s pomalu se rozpíjejícím žloutkem?“ říkal Alfred Hitchcock. Vejce prý dokonce ani nikdy neochutnal.

Měl to být jen vtip
To, že odborná i amatérská veřejnost považuje Psycho za vůbec nejděsivější film Alfreda Hitchcocka, může být ve skutečnosti jen jedno velké nedorozumění. Před několika lety se totiž v archivu BBC našly nezveřejněné záznamy rozhovorů z roku 1964. Popisuje v nich, že chtěl, aby obsah filmu lidi spíše pobavil. 

Týden ve sprše
Trvalo to týden, než štáb natočil a vypiloval nejdůležitější scénu celého filmu. Vražda ve sprše se natáčela celkem 7 dní od 17. do 23. listopadu v roce 1959, ačkoli její finální verze má jen tři minuty. Autoři ji natočili z celkem 77 různých úhlů a pokud si dáte tu práci, spočítáte celkem 50 střihů.

O natáčení existuje kniha
Třicet let poté, co na diváky filmových sálů poprvé vykouklo Psycho, vydal Stephen Rebello knihu Alfred Hitchcock and the Making of Psycho, v níž detailně popsal celý proces od zakoupení práv po prví projekci. Autor prošel všechny dostupné archivy, Hitchcockovy osobní zdroje a vyzpovídal každého člena štábu, který do roku 1990 ještě žil.

Močový měchýř na první místě
Hitchcock byl na diváky svých filmů sice přísný, ale stejně pro ně chtěl jen to nejlepší. Vždycky totiž trval na tom, že délka filmu musí být jen taková, kolik snese lidský močový měchýř. Stejné by to mělo být i dnes v Obecním domě.