Káčin zápisník: 8 odpovědí, za které bych zabíjela

Redakce

Umění komunikace je poměrně složitá věc, a to zejména, když jde o vztahy, nejen o ty milostné. Nemůžete prostě otevřít zobák a plácat cokoliv vás napadne. Každý detail je důležitý, každá reakce vysílá nějaký signál. Tak proč to, sakra, někteří stále nechápou?

Takže; odmalička mi fakt hodně vyhovovala psaná komunikace. Deníky, dopisy fiktivním kamarádům, pak i těm skutečným… Jsem tak trochu grafoman a vyjádřit myšlenku skrze pero a papír a ještě tak, aby se to hezky četlo, to mi nikdy nedělalo problém. V tomhle mi bylo do vínku dáno mnoho a je mi jasné, odkud – ve verbální komunikaci jsem totiž naprosto nemožná.

No vážně. Zavolat cizímu člověku je pro mě úkol na dva dny, kdy se 99% odhodlávám vyťukat číslo a zmáčknout zelený telefonek. Až do osmnácti jsem měla problém i třeba jen objednat si v Mekáči. To jsou ale všechno věci, které možná víc souvisí s nějakou mojí vrozenou stydlivostí, kterou pomaloučku polehoučku odbourávám.

V oblasti mezilidských vztahů je ale moje schopnost normálně mluvit v naprosto havarijním stavu. Takže doba, kdy se všechno řeší přes Messenger, mi dokonale vyhovuje. Často slyším: „Nebudu to s tebou řešit přes Facebook. / Nebudu ti to tady vypisovat, řekneme si to osobně,“ a já se ptám; proč? Proč je třeba osobního kontaktu? Pojďme si to hezky napsat a vidět se, až to urovnáme v bezpečí a bez zbytečných projevů emocí – nebo třeba bez trapného momentu, kdy se jeden prostě rozbrečí a snaží se to zachránit vysvětlením, že to není ze smutku, ale protože je nas*anej. Já, co se mluvení týče, bojuji za méně reálné interakce!

Jak jste asi pochopili, jsem přesně ten typ, co vám na otázku „Jak se máš?“ napíše strašně dlouhou esej. Většinou se mám dobře, takže to bývá sranda, ale i tak je to sága. Proto sem absolutně u vytržení, že někteří moji přátelé nebo idolové pořád nepochopili, že totéž očekávám od nich coby odpověď. Právě včera se mi dostalo jedné naprosto zdrcujícím způsobem příšerné reakce na jednu takovou dlouhou zprávu, takže jsem dala dohromady celý seznam reakcí, za které, když je vidím v chatovacím okně, bych nejraději vraždila. Pokud znáte někoho, jako jsem já, berte to jako návod jak s ním mluvit, pokud ho nechcete štvát. Protože, věřte mi, jestli mu odpovídáte některou z následujících věcí, tak vás ten člověk nenávidí žárem tisíce Sluncí.

  1. Zajímavý.
  2. Jj.
  3. To se stává.
  4. To tak bejvá. – nejhorší konverzační vycpávka ever. Co to vůbec znamená?
  5. Hh. Nebo taky heh.
  6. Hmm.
  7. Ttj.
  8. A VŮBEC NEJHORŠÍ > 🙂

Tak tady to máte. Samozřejmě, že cokoliv je lepší než neodepsat vůbec, ale… Ne. Tohle vlastně lepší není. Radši mlčte.

A ještě závěrem k tomu smajlíku :); ten, kdo ho vymyslel, měl asi super úmysl, ale jakmile vidím usmívajícího se smajlíka, vidím prázdný, nepřítomný výraz blbečka, co vůbec neposlouchá, co mu říkám. Je to pasivně agresivní zm*d všech emoticon, který vzkazuje jediné – tak si na*er. Pokud ho přidáte k jakékoliv z dalších sedmi nepřijatelných odpovědí, nasadíte tomu opravdu korunu. Nedělejte to. Fakt ne.

Káčin zápisník: Jen vaše lajky mě udržují mladou, říká žena tisíce facebookových tváří

Michaela hejtuje: Lidi, můžete laskavě odepisovat?!

swipe helper

Mezi články můžete přecházet pohybem prstu na displeji do stran

zavrit