Káčin zápisník: Chtěla jsem si osvojit druhou kočku, místo toho jsem domů přinesla ztělesnění Satana

Kateřina Horáková

Život s jednou kočkou je super, život se dvěma je ještě lepší. Teda já si to donedávna aspoň myslela. Aby mojí kočce Kiaře nebylo tak smutno, osvojila jsem si druhou opuštěnou číču a pojmenovala ji po vlčí bohyni Moro. To jsem teda fakt netušila, jak moc přesný takový jméno bude.

Mám radši kočky než psy. Líbí se mi ta jejich nezávislost. Moje kočka je mazlivá, hodná, neumí mňoukat, spí mi u hlavy a nechá se pomazlit, kdykoliv si zamanu. Až donedávna jsem se domnívala, že to je standardní kočičí model. Protože mi bylo přece jenom blbý, že Kiara, tak se to mý zvíře jmenuje, je chudák celý dny sama doma, rozhodla jsem se osvojit si z útulku druhou číču. Kotě už jsem jednou měla a bylo to dost crazy, takže jsem zvolila o něco staršího parťáka, kterýho někdo přines v igelitce.

Černobílá kočička se tvářila vyděšeně, ale hodně, a jakože lidí se vůbec nebojí. Tak jsem ji přinesla domů, dala jí kapsičku, ukázala její vlastní záchod, trochu vyplašenou ji pohladila a říkala si, že to bude v suchu. Bylo to někdy začátkem týdne, v pátek jsem pak odjela na noc do Brna. A tehdy to začalo.

„Čaute, prosimtě, co ta nová mačka, ta je úplně šílená!“ přijde mi zpráva od spolubydlícího. Říkám si, no co, tak asi trochu lítá po bytě, co já s tim tady, v pustině? V klidu jsem tedy dorazila domů a tam – peklo. Louže a bobky všude kromě kočičího záchodku, včetně třeba mýho polštáře, vyděšená Kiara zalezlá v úkrytu a uprostřed toho všeho totálně nas*anej mračící se tvor, co začne syčet a sekat pokaždý, když se k němu někdo přiblíží na metr.

Okamžitě jsem se začala pídit po tom, kdo co Moro udělal. Mejdan doma nebyl, nikdo si jí extrémně nevšímal, byla normálně krmená, všeho měla dost. Během pátrání po příčině toho šílenství jsem uklízela všechny její dárečky a to zvíře, místo, aby se někde vystrašeně krčilo obavou z trestu, se majestátně procházelo po prostoru, až se nakonec uvelebilo na schodech do patra, odkuď zlostně shlíželo na zbytek obyvatel teď už zjevně jeho bytu.

Pořizovali jste si někdy druhou kočku k první? Není to lehký, když si teritoriální míca musí zvyknout jak na nový prostředí, tak ještě na to, že v něm není sama. Po týdnu, kdy jsem každý večer prala povlečení i s peřinou a snažila se Moro dávat prostor a zároveň jí vysvětlit, že jí fakt nechcem ublížit, náš domácí kolektiv usoudil, že se tam kočce prostě nelíbí a bude si muset hledat domov jinde.

V útulku se to domluvilo celkem rychle, a pak přišlo ráno odchytu. Dle hesla „bláznivý zvíře, bláznivej odchod“, který jsem si právě vymyslela, jsem deset minut honila vřeštící kočku po celým bytě, až ji nakonec lstí a zezadu čapla spolubydlící. Takovej zvuk, jako v ten moment Moro vydala, jsem nikdy neslyšela. Spolubydlící prokousla palce na obou rukách, a tý se tam dostala príma infekce, takže pak tři dny dávala nonstop zafačovaný real life lajky celýmu světu.

Kiaře sem slíbila, že už jí nikdy žádnou kámošku shánět nebudu a Moro vyslala na cestu. Máte podobně zábavný zkušenosti s osvojováním zvířat z útulků? Napište mi do komentářů a dostanete kočičí klíčenku.

swipe helper

Mezi články můžete přecházet pohybem prstu na displeji do stran

zavrit