Káčin zápisník: Je těžký objednat se na terapii, když máte fóbii z telefonování…

Kateřina Horáková

Můj kamarád říká, že všichni jeho známí by měli chodit na terapii. Tuhle někde psali, že dnešní maturanti jsou vystresovaní stejně, jako byli upracovaní lidé ve středním věku před padesáti lety. No. Podle mě na tom něco asi bude. Skoro každej má v hlavě nějakej problém.

Michaela si o terapiích a antidepresivech myslí svoje a já s ní v ledasčems souhlasím. Xannax is the new Ibalgin a sama znám tunu lidí, co vteřiny před nervovým zhroucením začali lupat prášky jak diví a mají pocit, že tím se všechno spravilo. Kvůli pár troubům, co se neumí vypořádat s vlastním životem, bych ale celej obor psychický pomoci rozhodně neházela do hnoje.

Ono totiž hrozně záleží na tom, co máte vlastně za problém – a už v tom je ten problém. Já jsem chtěla psychologii studovat, ale pak mi došlo, že poslouchat třeba 40 let cizí lidi, přičemž tak u půlky jde prostě o to, že jsou idioti, bych asi nezvládla. Jsem celkem empatickej člověk, umím se vcítit a pochopit podstatu něčích trablů, jen mě to většinou jednoduše nezajímá. Chci tím říct, že jako amatérský fanda těchhle věcí už pár let vím, v čem je konkrétně u mě zakopaný pes, a že bych s tím měla dělat něco jinýho, než se to snažit přechlastat.

Spousta lidí to ale takhle nemá. Neumí se sami diagnostikovat a tím pádem si ani neumí pomoct. Pak je rande s odborníkem na místě, jenže – copak vám odborník řekne „Hele, evidentně jsi prostě měla velký oči, na tu práci nemáš, tak by sis měla najít jinou a budeš dobrá“? Nebo vám poví „Jó, kámo, tak když tě matka odmalička schraňovala jako poklad a ty teď každou ženskou stavíš do její role, tak se nediv, že tě nakonec každá nechá“? Tím by to třeba bylo u leckoho vyřešený, jenže takhle síla soukromý péče nehrazený zdravotní pojišťovnou prostě nefunguje a ruku na srdce, vy byste za takhle jednoduchej konec dali třeba litr za 50 minut dřepění na gauči?

Blbý je, že výše popsaný případy, sama se s pár takovýma kamarádím, jdou ke cvokaři s urputnou myšlenkou, že je zachrání. Terapie ovšem neznamená, že se někomu jednou týdně vybrečíte, pak jste chvíli ok, když se to zhorší, vezmete si léky a je to dobrý až do dalšího sezení (a pokud už někam chodíte a takhle to máte, začněte si radši psát deník, vyjde vás to levněji). Terapie je těžká práce hlavně pro vás. Jít na ni by měl jen člověk absolutně smířenej s tím, že se bude muset před někým dalším vrtat hluboko ve svý hlavě, což s sebou nese takový libůstky, jako přiznat si, že třeba nejste tak dobrý a hodný a že i když je na vás svět zlej, občas jste taky vy zlý na něj, a tak vám to vrátí. Znamená to absolutní konec výmluv, a to je zatraceně těžký.

Terapie je záležitost pro člověka, co si je zcela jistej, že tuhle nechutnou, trýznivou a náročnou věc chce absolvovat od začátku do konce, protože nechce žít tak jako doposud. Kterej ví, že když si mákne a nevzdá to, na konci ho čeká přesně ten, kým by chtěl – a může – být. Dojít k tomuhle stavu ale třeba mně trvalo skoro pět let. Nedivím se, že kluci a holky po několika měsících psychickýho nepohodlí končí tak akorát s další závislostí na krku a vlastně ještě míň spokojený než předtím, tohle zkrátka nemá být rozhodnutí ze dne na den.

Takže pokud vás něco trápí, není to na blázinec, ale taky to není zcela růžový, nejdřív si to v sobě aspoň trochu urovnejte, než se pustíte do brutálního sebezpytu a rozebírání vlastní duše na prvočinitele. A čtěte Zápisník! Sledovat, jak se má někdo hůř než vy, je vždycky dobrý.

 

swipe helper

Mezi články můžete přecházet pohybem prstu na displeji do stran

zavrit