Káčin zápisník: Když se dva potkají a zamilují, je to krása. Problém nastane, když jeden z nich někoho má…

Kateřina Horáková

Ráda bych uvedla, že následující řádky se týkají zcela smyšlených lidí, se kterými nemám nic společnýho. Ve svým věku a po tolika milostnejch zklamáních už jsem dost moudrá a rozhodně bych se nikdy až po uši nezabouchla do člověka, kterej už roky usíná vedle jiný holky – a kdyby mi to hrozilo, hned bych to zapudila. Protože přesně takhle čistě a nalajnovaně život probíhá.

Já v tom sice nejedu, ale nedělám si iluze. Většina bokovek nevzniká z lásky, ale spíš z nudy, vyhoření, zvědavosti… Když s někým fungujete a pak vás někdo okouzlí, buď podlehnete, nebo odoláte, jiná možnost není, každopádně to tak či tak nakonec odezní. Je snad nějak dokázaný, že naprostý minimum lidí ukončí svůj první vztah kvůli románku s někým jiným. Ale co když potkáte spřízněnou duši?

Představme si modelovou situaci, která se nestala, a rozhodně v ní nehrají roli skuteční lidé. Náš neexistující aktér se bude jmenovat třeba Pepík. Pepík je hodnej, rozumnej kluk, kterej má už roky příjemnou holku. Má ji moc rád, i když poslední dobou už to není úplně ono, navíc to trochu vypadá, že se jejich životní cesty rozdělí z úplně jiných důvodů, než že by se už neměli rádi. Pepík jde jednoho dne na nevinnej večírek, kde se mu do cesty připlete Anča. Anča je kočka, ale tak to je každá druhá, tak se s ní dá Pepík normálně do řeči – akorát, že Anča řekne asi dvě věty a Pepík jí úplně propadne. Na konci večera odcházej oba domů s pocitem, že i když se mezi nima nic nestalo, stalo se vlastně všechno.

Taková situace je sama o sobě super. Většina lidí za celej život nezavadí o spřízněnou duši ani dvoumetrovou tyčí. Že vám ideální protějšek padne v podstatě do klína, se dá považovat za největší štěstí, co se může udát. Jenže je tu prostě ta Pepíkova holka, že jo. Je jasný, že když se Pepíkovi stalo s Ančou něco tak velkýho, nic jinýho už nebude mít dlouhýho trvání, ale jak do toho celýho nezabrousit, aby se z toho dalo vybrousit s čistym štítem, s minimem křivd, slz a bez morální poskvrnky?

Tuhle zcela hypotetickou otázku o zcela hypotetickém problému si kladu posledních pár tejdnů docela často. Když potkáte někoho, u koho máte instantní pocit, že už máte bejt jenom s nim, jde všechno stranou? Jasně, že ne, to byste byli oba pěkný svině. Jak se dá ale vydržet, že s váma ten váš milej nemůže bejt pořád, že u vás nemůže přespávat a vy nemůžete přespávat u něj? Že si prostě budete muset počkat a přežít nějakej čas odstavený na druhý koleji? Na začátku je samozřejmě ta krásná myšlenka, že jste si tím celým jistý a je jedno, jestli to dostanete za týden nebo za pár měsíců, protože pak už bude až do smrti času dost, ale po nějakým čase vám to prostě začne lézt na mozek.

A tak začnete pít. Začnete být hysterický a trochu needy, budete otravovat svoje kamarády, rozjedete overthinking na plný obrátky. Pak ve vás začne růst nedůvěra – co když je to vlastně celý jinak, nikdo se s nikym nerozchází a vy si vysníváte něco, k čemu nikdy nedojde? Co když je to všechno podvod? Takže se začnete dožadovat pozornosti. A pak se začnete dožadovat činů. A začnete vyvíjet nátlak. Tý vaší lásce se dokonale znechutíte, protože kdo chce místo jedný stresový situace řešít dvě? A tak vás pustí k vodě.

Anebo to třeba zvládnete. Možná si ten první nápad udržíte, ovládnete svoje pocity, budete tiše a trpělivě vyčkávat, budete vytvářet oporu, budete naslouchat a pak se vám dostane sladké odměny. Jenže za třicet, čtyřicet nebo padesát let stejně umřete a bude po hehe.

Co tím chci říct? Tak či tak to nakonec skončí blbě. Sorry.

swipe helper

Mezi články můžete přecházet pohybem prstu na displeji do stran

zavrit