Káčin zápisník: O překročení magické hranice aneb tak je mi teda 26, no

Kateřina Horáková

Jsem člověk, který miluje narozeniny, zejména ty svoje. Mám je na konci února a slavím je průběžně celý měsíc. Nebo je to spíš celý měsíc moje výmluva, proč kalit ještě o něco víc než normálně. Letos to ale pro mě bylo ještě o něčem jiným. Je mi totiž 26, což mi vždycky připadalo tak nějak magický.

Kdysi mi někdo řekl, že od šestadvaceti už to jde rychle. Roky to všem na ty 26. narozeniny opakuju. Někdo to odkývá, že to taky slyšel, někdo s falešným optimismem v hlase řekne, že to určitě není pravda. Otázka ale nestojí, jestli to tak je, nebo ne, ale spíš co přesně je to „TO“.

Logicky se nabízí, že se tím myslí stárnutí. Jste blíž strašidelný třicítce, pokud se nechcete stát akademikem, máte hotovou školu (nebo ji minimálně brzo skončíte), pravděpodobně už jste naplno v pracovním procesu, platíte účty, žijete dospěláckej život. To první čtvrtstoletí je milý. Nikdo po vás nemůže chtít moc zodpovědnosti, nějaký trvalý sliby nebo závazky, protože se ještě vyvíjíte, hledáte sami sebe, skrze více či méně příjemný zkušenosti budujete člověka, kterým chcete být na pomyslným konci.

Fakt si nemyslím, že s úderem šestadvaceti tenhle vývin končí, ale už máte pevný základy. To znamená, že o těchhle narozeninách je na místě bilance. Ty já mám moc ráda, a tak jsem si v předvečer narozenin, kdy jsem seděla ve svým oblíbeným podniku jen s dvojicí blízkých kamarádů a s nostalgickou příchutí rozpíjela kocovinu z předchozího dne, jednu pěknou vytvořila.

Když mi bylo 20, myslela jsem si, že touhle dobou už budu žít s člověkem, se kterým zůstanu, protože podle tohohle původního plánu bych měla za dva roky vrhnout prvního potomka. Chtěla jsem dělat práci, co mě baví, na pozici, která bude stát za chlubení. Na pultech knihkupectví měl dávno bejt můj první román, měla jsem za sebou mít krátkej pobyt v zahraničí, řidičák a spoustu dalších věcí.

Nestihla jsem ani půlku z toho, co jsem právě vyjmenovala, ach jo, došlo mi asi u čtvrtýho vína. Tak jsem si logicky dala další skleničku, zapudila hluboký myšlenky a jala se poslouchat, o čem se bavila moje společnost. A jak jsem tam tak seděla, smála se interním vtipům, vykládala nezapomenutelný historky, došla mi jedna věc.

Na tom úctyhodným listu životních cílů nikdy nebylo mít kamarády. Vyrůstala jsem bez nich a dlouho jsem si myslela, že je člověk k životu nepotřebuje. Většina lidí to má tak, že funguje v partách a jak roste a má víc povinností a míň času, kruh přátel se zmenšuje, až nakonec zbude jen partner a pár nejbližších. U mě to bylo přesně naopak. Až před čtyřmi lety jsem poznala lidi, který jsou pro mě teď jako druhá rodina. Rázem jsem nemyslela na to, co jsem nestihla, ale vytanuli mi na mysli všichni ti, který mám ráda a který maj z nějakýho důvodu rádi mě. Chodí se mnou pít, obrací se na mě, když jsou šťastný, ale i smutný, nikdy mě neodpálkujou. Najednou mě zaplavil neuvěřitelnej, tvrdě sentimentální pocit vděčnosti a blaženosti.

Takže jsem sice nepřišla na to, co je to to „to“ zezačátku (hádám, že se to nějak strašně debilně dozvím v následujícím období), ale pokud by to měl být další čas s mejma kamarádama, tak asi nic jinýho vědět nepotřebuju.

swipe helper

Mezi články můžete přecházet pohybem prstu na displeji do stran

zavrit