Káčin zápisník: Piju, tedy jsem aneb Začarovaný kruh alkoholismu generace Y

Redakce

Chlast je slast a s hlavou v míse jednou za čas skončí každý bez ohledu na věk. Vylít se každý víkend jak protržená hráz je možná lehce destruktivní - a když je vám nad pětadvacet, už se to taky moc nehodí - dělat si kvůli tomu výčitky je ale taky trochu mimo. Problém s alkoholem totiž leží někde úplně jinde.

Nedávno mi jeden kamarád říkal, že si nepamatuje, že by byl na skutečném, takovém tom filmovém rande. „Vždycky jsem ožral sebe i ty buchty a druhej den jsme si řekli, to bylo příjemný, ne?“ Tak jsem se zamyslela nad svými schůzkami. Buď jsem se z nervozity taky vždycky opila, nebo, když to byl zoufalec, jsem ho poslala domů a šla se opít s kamarády. A vůbec. Já s těmi kamarády chodím pít celkem často.

Alkohol je démon plíživý a nebezpečný. Je to tak proto, že ho tolerujeme a děláme vůči němu ústupky. Za několik měsíců si kuřáci nezapálí skoro nikde jinde, než u sebe doma. Když se chcete na párty povzbudit nějakou tou taneční drogou, musíte s tím potupně na záchod. Na pití, ač oblbuje a život ohrožuje úplně stejně, se ale žádné takové tabu nevztahuje.

Je to dokonce právě naopak. Alkohol je to nejlevnější pití, alkohol si koupíte téměř kdekoliv. Ale nejde jen o tu maximální dostupnost. Úskalím holdování chlastu, když je vám na půl cesty mezi dvacítkou a třicítkou, je ten všudypřítomný nátlak. Když přijdete do hospody, objednáte si vodu a řeknete, hele, já dneska asi nebudu pít, protože mi přijde, že piju až moc, dostanete výsměch a dvojitého panáka k tomu.

Ze všech stran jsme neustále přesvědčováni, že pít je normální, že to k našemu věku prostě patří, že si to musíme pořádně užít teď, protože na stará kolena už to taková legrace nebude. Naše tělo navíc ještě zvládá i ty nejzběsilejší večírky, a i když kocoviny už jsou o něco horší, dá se to. Taky už máme peníze na to kupovat si alkohol, který nám vyloženě chutná. A tak je neuvěřitelně snadné sklouznout k návyku, který teď sice nikdo v našem okolí jako návyk neuvidí – na to, abychom byli alkoholici, jsme přeci ještě moc mladí – za několik let nám ale zbydou roztřesené ruce a oči pro pláč.

Když jdete šestkrát týdně do hospody za přáteli, tak asi problém nemáte – maximálně tak s monotematičností vašich srazů. Pokud to čtvrtý den sami urputně iniciujete a sháníte kohokoliv, kdo by s vámi šel, jen, abyste v tom baru neseděli sami, tak už byste se měli zamyslet. Hranice mezi tímhle a myšlenkami jako „Do kina? To se mi nechce, já si to radši pustím doma a otevřu si k tomu láhev. A klidně ji vypiju celou, je přece už čtvrtek!“, které jsou z mého pohledu už nebezpečné, je proklatě tenká. Když se vyloženě těšíte na to, až dorazíte domů a napijete se, není to v pohodě.

Nicméně taky to není ještě úplný průšvih. Ale zkuste se s tím svěřit kamarádům. Pokud člověk zvládá chodit do školy nebo do práce a tzv. umí pít, tak je přece v pohodě, ať si pije, jak chce, uslyšíte pravděpodobně. Je to asi něco podobného, jako když máte deprese. „Ty že máš deprese? Vždyť vždycky, když tě vidím, tak jsi v pohodě!“ hotovo, šmitec. To, že je něco problém malý – nebo, lépe řečeno, méně zjevný – neznamená, že to problém není. 

Tak se na to napijem, ne?

Co mi otec strkal do vagíny: Výstavu o zneužívání vidí všichni Pražané, i ti nejmenší. Je to problém?

Komentář: Primark v Česku neotevřel pobočku, ale diskuzi o udržitelné módě

swipe helper

Mezi články můžete přecházet pohybem prstu na displeji do stran

zavrit