Káčin zápisník: Proč nikdy nepůjdu na pivo s člověkem, kterého jsem deset let neviděla

Redakce

Stává se vám to také? Vlezete na Facebook a tam na vás v žádostech o zprávy čeká vzkaz od někoho, s kým jste se kamarádili před dvanácti lety, asi tak tři měsíce. A ten člověk vás zve na pivo...

Posledního půl roku mám „štěstí“ na zprávy od lidí, kteří jsou pohřbeni hluboko v mé minulosti. Kdyby šlo o ztracené lásky nebo velké kamarády, dělalo by mi to dokonce i radost. Většinou jsou to ale lidé z ranku „spolužák kluka, se kterým jsem byla jednou na rande“ nebo „přítel sestřenice kamarádky mojí kamarádky ze základky“.

Osoby, se kterými jsem kdysi dávno prohodila pár slov nebo s nimi prožila týden intenzivního kamarádství, a pak to odeznělo. Vždycky to začíná stejně…

„Ahoj, jak se máš? Pamatuješ si mě?“
„Ahoj, no jasně, mám se fajn. A co ty?“
„Dobrý. Co děláš?“
„No já dělám v médiích.“
„Tak to je super, já dělám *doplňte libovolný obor totálně vzdálený tomu mému*.“
„No tak to máš dobrý.“
Odmlka.
„A nechceš jít někdy na pivo?“

Zezačátku jsem se po této otázce ptala, proč ten člověk chce jít na pivo. Neviděli jsme se roky, žijeme v úplně jiných sociálních bublinách. Potřebuje ode mě něco? Ukřivdil mi nějak a teď to chce napravit? Umírá a já jediná ho můžu zachránit? Ve většině případů zněla odpověď: „Jen tak, pokecat o životě; smajlík s vyplazeným jazykem“.

Sorry, ale ne, nechci jít na pivo. Nejsem zrovna ten nejvytíženější člověk na světě, ale ten volný čas, který mám, věnuji svým koníčkům a svým kamarádům. Kamarád je člověk, se kterým máte mnoho společného, pravidelně se s ním vídáte, svěřujete se mu on se svěřuje vám, máte přehled o svých životech, pomáháte si, staráte se o sebe navzájem.

Představa, že bych měla jít někam s někým, kdo mě, pardon, vlastně vůbec nezajímá a dávám si s ním pivo, z té mám kopřivku. A hlavně nechápu proč. Proč bych to měla dělat? Jo, jasně, jsem zapšklá ženská, je mi jasné, že si to myslíte. Ale já se jenom nechci vzdávat svých volnočasových aktivit a čím jsem starší, tím víc mám práce a tím méně mám času a musím ho zkrátka investovat chytře.

Netvrdím, že je to správně nebo že to máte mít správně, o to tady totiž vůbec nejde. Jde o to, co přichází po tom odmítnutí. Protože všichni, úplně všichni z těch kamarádských dinosaurů, co mě takto někam pozvali, se hrozně urazili a začali mi nadávat. Že to jsem tedy pěkná pí*a (jo, až tak), co si o sobě myslím a že čekali větší zájem.

Jak, proboha, mohli čekat větší zájem? Zájem jsem o ně neměla ani před těmi lety, jinak bych ten vztah přece nějak udržovala. Ego je prostě šílená věc. Tímto tedy prosím všechny, kteří se rozhodnou takhle někoho oslovit – pořádně si rozmyslete, proč vlastně chcete s tím člověkem obnovit kontakt, a když vás odmítne, neberte si to tak osobně. Nikdo nemá rád, když se mu minulost připomíná, takže to možná není až tak o vás jako o tom, do jaké éry patříte. Když vás někdo nechce vidět, tak prostě nechce. A vztekáním to fakt nezměníte. 

Káčin zápisník: 5 důvodů, proč je jaro ve skutečnosti to nejhorší roční období

Káčin zápisník: Jízda MHD bez sluchátek aneb Co všechno jsem nechtěla slyšet, ale slyšela

swipe helper

Mezi články můžete přecházet pohybem prstu na displeji do stran

zavrit