Káčin zápisník: Výhody a nevýhody toho, když je člověk dospělý, nemocný a svobodný

Kateřina Horáková

Když jsem byla malá – když jsme my všichni byli malí – být nemocný bylo to nejlepší, co se mohlo stát. Léky zabraly do dne nebo do dvou, a pak už měl člověk pré. Žádná škola, jenom telka, hračky, dobrůtky a, pokud vás nevychovávali jako nesamostatnou nepoužitelnou lidskou trosku, celý byt volný jen pro vás. Teď už to ale taková sranda není.

Nedávno na mě v rámci FB funkce „V tento den“ vyskočila fotka lahve vína, do který byla zaražená taková ta základní vývrtka, jen spirála a kus dřeva, zašroubujete a pak musíte vážně silně tahat. U toho obrázku byl komentář „Prostě to nedokážu“ a hashtag #singlelifestruggles. Donutilo mě to přemejšlet o tom, kolik nevýhod to má, když člověk bydlí sám. Jasně, výhody pořád převyšujou, ale někdy, když sama do brutálního kopce, na jehož vršku bydlím, táhnu nákup o dvou taškách, balíku vod a narvaném batohu, je mi trochu líto, že mi nikdo nevyběhne pomoct.

Nejhůř tohle pocítíte v momentě, kdy jste nemocní. Teď nemám na mysli „nemoc“,na kterou se vymlouváte šéfovi a každej normální člověk ví, že to je ve skutečnosti kocovina. To je v pohodě, prostě spíte, dáte sprchu, objednáte si jídlo, zase spíte a druhý den je vám dobře. Řeč je o skutečný nemoci, angíně, zánětu průdušek nebo třeba infekci močových cest. To všechno jsou hodně nepříjemný věci, kvůli kterým musíte absolvovat cestu k doktorovi, do lékárny a zase zpátky domů. Když nemáte nikoho, kdo by vás vozil autem, tak je to drahý a udělá vám to spíš hůř.

Zároveň vás od okolního světa odizolují na několik dní, klidně i na týden. První dva dny si lebedíte, máte pocit, že si konečně odpočinete, pokud ale jako my mediální m*dky děláte na živnosťák a vaše „nemocenská“ závisí jen na dobrý vůli vedení, nejpozději třetího dne budete muset začít pracovat, protože psát můžete klidně i z postele. Při návratu do společnosti, i když jen virtuálně, taky zjistíte, o kolik akcí a večírků přicházíte a začnete mít brutální FOMO a, přiznejme si to, taky dostanete hroznou chuť na drink. Jenže nesmíte nikam a nesmíte pít.

Zhruba v této době vám začne hrabat. Uděláte všechno kromě odpočinku, převléknete postel, roztřídíte ponožky, postahujete nakoupíte si novou hudbu. Stihnete to všechno asi za hodinu, zbytek dne pak budete zírat do stropu a nutit svého mazlíčka, aby byl neustále u vás a nechal se milovat a mazlit. Nafotíte asi tak triliardu selfíček a pořídíte tunu instastories, co nikoho nezajímají, ale zoufalá nuda, kterou zažíváte, z nich vyzařuje tak strašlivě, že se možná někdo chytí a přijde k vám na návštěvu.

Jako na potvoru vám ale v termínu, kdy dotyčný hodlá přijít, zrovna stoupne teplota, nebo přestane zabírat léčba, nebo něco. Takže ho pošlete domů a budete dál sami trpět. Pološílení a plni velmi nepříjemných myšlenek přehodnocujících celý způsob vedení svého dosavadního života. A zatímco jako děti jste si mohli pustit třeba oblíbenou pohádku nebo zjistit, co vlastně dávají, když sedíte za katrem (rozumějte ve školní lavici), dnes si v pauze mezi nudou a prací pustíte něco, co už jste viděli, nebo něco pro tupce, protože na víc nemáte kapacitu, a v obou případech vás to tak za 10 minut začne strašně štvát.

Pamatujete, jak si v Sexu ve městě jednou Samantha stěžovala, že sex je sice skvělej, ale pokud holka nemá chlapa, co by se o ni postaral, když jí je zle, tak nemá nic? Víc relatable scéna v tom nesmyslným seriálu není.

swipe helper

Mezi články můžete přecházet pohybem prstu na displeji do stran

zavrit