Lucie jede jako zamlada. Chybí ale trocha chemie

Byl to až hit Medvídek, co rozhoupal i fanoušky, kteří měli v brněnské Kajot areně lístky na sezení. Skvěle odehraná písnička o kokainových 90. letech možná trochu nechtěně připomněla, že jediné, co skupině Lucie chybí do sroprocentního comebacku, je chemie. Ne ta v prášku, ale mezi členy kapely.

Brno, Kajot arena, osm hodin. Hala je plná, přes sedm tisíc fanoušků Lucie spořádaně čeká na moravský comeback. Po prvním halovém koncertě v Ostravě není žádným tajemstvím, že na hit z největších, Ameriku, se dlouho čekat nebude.

Když ve čtvrt na devět setmělý sál protnuly světelné kužely a od pódia se ozývaly jen zlověstné bubny Kollerova syna Adama, atmosféra v areně byla našponovaná k prasknutí. Katarze přišla s prvními kytarovými riffy: sedm tisíc úst zpívá nandej mi to hlavy tvý brouky, sedm tisíc párů očí zvědavě pozoruje hlavní hrdiny na pódiu.

Co se za ty roky změnilo? (A změnilo se vůbec neco)? David Koller v bílé košili a saku působí i po letech pokorně. Pořád skvěle zpívá (škoda jen místy nečistého zvuku, v němž zpěv zapadal), střídá bicí s akustickou kytarou, na řeči mezi písničkami ho moc neužije. To klávesista Michal Dvořák je s namalovanými očními stíny jako kopie Martina Gora z Depeche Mode, po stagi ale poskakuje sem a tam a energie z něj jen prýští, beze slov vtipkuje i při svém klavírním sólu. P.B.Ch. v kožené bundě (a bez vousů) pochoduje s basou po pódiu jako tygr v kleci, pořád stejně dobrý kytarista/zpěvák Robert Kodym vypadá jako Golem: většinu koncertu stráví v typickém kabátě s nohama zapuštěnýma do země a dramaticky rozevlátými vlasy.

Celé se to obešlo bez zbytečných efektů, jen s jednoduchými, ale funkčními projekcemi a několika gejzíry konfet a jisker; v Medvídkovi padal sníh, v Pohybech bouchal ohňostroj emocí a tělesných šťáv. Žádný přešlap nepřišel ani v setlistu, poskládaném z velké části z hitů. Daniela a Srdce zní stejně křehce a přitažlivě jako kdysi, sametový hlas Lenky Dusilové, která do Brna přijela jen kvůli dvěma hostováním, dává i po dvaceti letech písničce šmrnc, Utíkej na drajvu nic neubraly ani přibývající roky a vrstevnatá Mít tě sám z první desky Lucie je hit i po čtyřiadvaceti letech. Příjemné zpestření do haly přinesl hostující cellový kvartet v čele se všudypřítomnou Terezií Kovalovou.

O to víc zamrzí, že do Lucie – modelu 2014 se nepodařilo vměstnat i nějakou tu chemii. Hudebníci tvrdí, že spory jsou dávno za nimi, z pódia ale pořád působí spíš jako čtyři izolované jednotky, které veškerou energii tak trochu strojově vkládají do výsledného zvuku. Jako kdyby to fanoušci – hlavně ti s lístky na sezení – vycítili. Velkou část koncertu totiž působili spíš jen jako zvědaví přísedící a příliš nepomohlo ani Kollerovo hecování.

Ve prospěch Lucie se situace zlomila až při Medvídkovi a následujících Šroubech do hlavy s fenomenálním zvukem Dvořákových kláves; Koller, P.B.Ch a Kodym se během písničky sešli jako staří rock´n´rolloví pardálové uprostřed stage a do publika jako by nalil živou vodu. Z nadprůměrného večírku se rázem stala nostalgická jízda.

Lucie má před sebou ještě hlavní štaci comebackového příběhu: 10. až 12. června zahraje v pražské O2 areně, kam se vejde přes 15 tisíc lidí. Bude zajímavé pozorovat, jak – a jestli vůbec – poroste s jídlem chuť. Fanouškovská i Lucie ukázat na sto procent, proč tihle kdysi přitažlivě přidrzlí floutci bývali kapela číslo jedna.

Lucie
Brno, Kajot arena, 4. června 2014