Manic Street Preachers oprášili národní poklad

Hana-Slivova

Jako když jdete do oblíbené cukrárny pro osvědčenou kombinaci vanilkové a pistáciové zmrzliny. Tak zněl historicky třetí český koncert velšských dráčků Manic Street Preachers, chlápků, kteří nahlas opakují, že nesouhlasí s nastaveným konzumním způsobem života. V Lucerně svou show, složenou ze singlů z výběrové desky National Treasures, neodflákli. Do davového šílenství měl ale koncert daleko.

Jsou koncerty, jejichž emoce, energii, vtipné aranže a taky chyby si přehráváte ještě několik dní poté.
Pak jsou koncerty, které kolem vás profrčí; pamatujete si maximálně počet lidí na pódiu a jestli zazněla vaše oblíbená písnička.

Ne, že by Manic Street Preachers neměli v pražské Lucerně pod maketami rozkvetlých sakur energii: kdyby s tímhle drivem odpálily své sety kapely, které si stěžují, že je v Česku nikdo nehraje, měly by o místo na slunci postaráno.

National Treasures neboli národní poklady v podobě těch nejlepších singlů, které kdy natočili, sypali Manics na zaplněný sál poctivě, ale také bez řečí. U předkapel bývá důraz na co nejrychlejší odehrání koncertu často fajn (byť předskakujíci Peace ve stylu Depeche Mode meets Joy Division nebyli špatní), u skupiny velikosti Manic Street Preachers je to v kontextu hodinu čtyřicet dlouhého koncertu škoda. Byť je to u Manics běžná praxe, nebylo by bývalo špatné na chvíli se zastavit a dát publiku šanci nadechnout se. V přehřáté Lucerně obzvlášť.

Jako kdyby se kapela kolem Jamese Deana Bradfielda proměnila v dobře promazaný stroj; ať už byla řada na Ocean Spray s dobře nazvučenou akustickou kytarou, Tsunami nebo Love of Richard Nixon s fantastickým intrem (nezevšední ani po osmi letech), všechno se z pódia hrnulo jako z cédéčka. Stejný zvuk, tvar i atmosféra, stejně dobře zazpívané party, stejné výlety od rocku přes britpop až po rock´n´roll.

Publikum, do něhož se schovaly snad tři generace, to kapele mimoděk oplácelo. Jistě, zazpívalo si s The Everlasting a skákalo u oslavovaného singlu Motown Junk, do "fantastického, nejlepšího publika", jak Bradfield několikrát Lucernu oslovil, měli ale Pražané daleko. Snad kromě několika výjimek – (It´s Not War) Just the End of Love, You Stole the Sun From My Heart a závěrečné If You Tolerate This Than Your Children Will Be Next – písničky spíš poslouchali než prožívali. A potom? Žádný přídavek, žádné velké pozdravy z pódia. Jako kdyby dohrála deska.

James Dean Bradfield i ve svých třiačtyřiceti pořád skvělé zpívá, dokáže si publikum roztleskat a sympaticky kašle na trendy. Na seřvání hochů, kteří celé dny posedávají u počítačů, aniž by dokázali pořádně komunikovat s okolním světem, jak Manics zdůrazňují v rozhovorech, to ale včera večer nestačilo. Žádné kázání; spíš jen další rocková zastávka uprostřed Evropy.

Manic Street Preachers
Support: Peace
Praha, Lucerna, 25. dubna 2012

Témata:,