Michaela hejtuje: Co mi vadí na tom, že jsem tmavý typ
Jak jste si jistě všimli, nejsem zrovna árijský typ. Kdyby bylo na Ádovi Hitlerů, asi bych to měla spočítané.
Spousta lidí si myslí, že být takzvaný tmavý typ je super – dobře se opalujete, pokud jste holka, i nenamalovaná vypadáte dobře, jelikož nejste, abych tak řekla, vyblitá, a působíte exoticky. To je všechno možná sice fajn, ale co na tom být „černá“ fajn moc není?
Někdy člověk chce splynout s davem. A pokud se nacházíte mezi světlými typy, prostě to není možné. Tmavými vlasy a pronikavýma očima k sobě lákáte pozornost, ať chcete, nebo ne.
Na ulici si vás taky lidi můžou snadno splést s cikánem. Což v naší kotlině není zrovna žádoucí. To se mi pak třeba stává, že si dámy, které mě spatří, automaticky k tělu tisknou kabelky, abych je náhodou nevyčórovala, nebo vejdu do obchodu, kde mě hned zmerčí sekuriťák a už mě nepustí z dohledu – co kdybych si něco strčila pod tričko, že jo.
Otázka na mé předky už mi taky leze krkem. U nás v rodině koluje historka o španělském hraběti, u kterého před lety sloužila moje praprababička, spustila se s ním a – ejhle! – moje prababička byla na světě. Podle mě tam ale spíš figuroval jakýsi Ital ze Žižkova…
Nakonec zmíním již výše uvedené opalování. Mně se líbí pihaté zrzky se světlou pletí. Jednu dobu jsem strašně toužila po porcelánové pleti, a tak jsem se slunci vyhýbala jak čert kříži. Jenže bohužel já se opálím, i když čekám tři minuty na autobus, takže sen o vzhledu Marie Antoinetty jsem vzdala.
Holt každý chce mít něco jiného, než má, a tak si zvykám na to, že když odněkud něco zmizí, budu vždycky mezi prvními podezřelými. Na druhou stranu, kdybych byla v hororu, nejspíš přežiju, protože blondýna a černoch jdou na řadu vždycky jako první, kdežto okatá tmavovláska to většinou magorovi v masce natře.