Michaela hejtuje Padesát odstínů svobody

Michaela Vraná

Ani já jsem neodolala a došla jsem si do kina na pokračování fenoménu Padesáti odstínů, tentokrát svobody. Čekala jsem všechno. A dostala jsem, pro co jsem si přišla.

Pokud patříte mezi fandy Padesáti odstínů, radši asi nečtěte dál. Já je totiž fakt chválit nebudu. Na úvod přiznám, že jsem nečetla knížky, podle kterých se točí filmy. Podle mnohých jsou o dost lepší než snímky. Nicméně filmy natočené podle bestselleru E. L. James se pravidelně umisťují v anketě Zlatá malina, která každoročně vyznamenává cenami nejhorší filmové počiny, a to o něčem vypovídá.

První díl, Padesát odstínů šedi, jsem si pustila doma, až když opadl boom, který okolo snímku byl. A nepřišlo mi to zase tak špatné. Celkem dost sexu, hezcí hlavní protagonisté, na které se pěkně koukalo, hot soundtrack. Proč ne. Chápala jsem, co na tom všichni mají, i když herecké výkony nebyly moc slavné – pokud teda zrovna herci na sobě neleželi, to jim šlo.

Druhý díl, Padesát odstínů temnoty, byl o dost horší. Výkony herců byly horší než v jedničce, navíc se přidaly vedlejší postavy, které se tedy taky moc nepředvedly.

Trojka, Padesát odstínů svobody, měla být vygradování a taky byla. Ale v tom nejhorším slova smyslu. Herci už se podle mě ani nesnažili hrát dobře, scénárista byl při psaní replik asi krátce po lobotomii a sexuální scény, kvůli kterým se na to koukají miliony úchylaček z celého světa, byly dost vlažné. A bez nápadu. Červený pleasure room už všichni známe, včetně pout, šátků přes oči a robertků všeho druhu. Jako by autorům došly nápady.

Nejvíc to zabila moje kamarádka, se kterou jsem na filmu byla v kině. Během jedné sexuální scény jsem se na ni podívala, ona seděla znuděně v křesílku a směrem k hekajícím hercům předstírajícím, že je ten misionář, který právě předváděli, rajcuje k nepříčetnosti, zahlásila: „A co jako?“ Tak bych tenhle snímkek okomentovala i já: A co jako?

 

swipe helper

Mezi články můžete přecházet pohybem prstu na displeji do stran

zavrit