Naživo: Film Listopad je jako leporelo, hudba k němu jako dobrodružství

Nestává se v alternativním Biu Oko často, aby publikum tak negativně reagovalo na ohlášenou součást programu, jako včera na koncertní premiéru nových verzí písniček osmdesátkových kapel Garáž, Psí vojáci, Panika či Michael´s Uncle v podání dvojice Václav Havelka – Martin Tvrdý (známý taktéž jako rapper Bonusú.

Jejich deska pojmenovaná po albu Garáže U nás v garáži vychází z práce na hudbě k filmu Listopad amerického režiséra Garyho Griffina podle scénáře Arnošta Lustiga a na rozdíl od snímku – navzdory všem předchozím diskusím o smyslu coverů – působila naživo daleko živěji, zábavněji a hlavně uvěřitelněji.

Film Listopad, který pohledem amerického režiséra žijícho v Praze zachycuje poslední rok v komunistickém Československu, působí spíš než jako plnohodnotný snímek s dějem a pointou jako představa; jako leporelo poskládané z více či méně emotivních obrázků demonstrací, burz desek, braných cvičení a zmaru těch, kteří kvůli režimu nemohou dělat, co by chtěli.

Zajímavější byla včera právě hudební složka večera. Havelka a Tvrdý undregroundové písničky, na nichž generace dnešních třicátníků vyrůstala, posunuli – pieta nepieta – jen díky hlasu, elektronice a kytaře do úplně nového kontextu: zvukového a hlavně emocionálního. A v některých momentech se jim podařila věc nevídaná, totiž dosáhnout toho, že posluchač od začátku do konce nemyslí na punkovou a dobovou sílu originálu a vnímá skladby jako nové příběhy. Čím civilnější originál, tím lépe pro Havelku a Tvrdého.

Mezi nejpovedenější předělávky tak patří Ale my stále hledáme štěstí od Michael´s Uncle; jemná kytara a melancholické beaty jako kdyby vypadly z Bonusovy desky Náměstí míru, Havelkův přednes skvěle ubalancovaný na hraně patosu zase skladbu sympaticky posouvá až k folku.

Dobře se ale poslouchá i Brixton z repertoáru Paniky anebo Sbohem a řetěz od Psích vojáků. I tady je dobře slyšet rukopis Martina Tvrdého alias Bonuse; kdo by si pomyslel, že tahle hymna Filipa Topola a spol. může jednou znít, jako když se spolu u plotu honí dvě kočky?

I během živého koncertu se ukázalo, že největší potíž s identifikací nastává ve chvíli, kdy Havelka s Tvrdým zkouší interpretovat Dobrý časy od Garáže, respektive od permanentně frackovsky znějícího Tonyho Ducháčka. Ambient téhle dost nepatetické písničce sluší, dostat na jednu vlnu se slušňáckým Havelkovým zpěvem je ale náročné, podobně jako uposlouchat jeho falzet v Topolových Žiletkách nebo jeho „Please the Trees polohu“ v Možná jednou od Petra Stanka a Jaroslava Raušera.

Nic to ale nemění na faktu, že celá deska i její koncertní verze působí jako autentická, uvěřitelná a zajímavá pocta hudbě, kterou mají Havelka s Tvrdým rádi. Na rozdíl od filmu, který víc než jako reflexe revoluční doby okem amerického režiséra pobývajícího v Praze vyznívá jako cirkusový soubor bizarních obrazů.