Wolverine je nudný jako pomalé nalééévááání čaje
Do kin přichází druhá sólovka nerudného, rtuťnatého mutanta s adamantiovou kostrou a vyjíždějícími drápy. Tentokrát se Wolverine, člen superhrdinských X-Menů, podívá až do dalekého Japonska, kde má plné ruce práce nejen s hordami nindžů, ale hlavně se zmateným příběhem.
Film začíná v roce 1945 v Nagasaki těsně před svržením atomové bomby, kdy Wolverine zachrání život jednomu ze strážných v zajateckém táboře. Skokem se přesuneme do současnosti: Wolverine je stále stejný samotář, jehož nejlepším přítelem je levná kořalka. Kontaktuje ho ale exoticky vyhlížející Jukio, která přišla předat vzkaz: Šingen, strážný, jehož před lety zachránil, toho času jeden z nejmocnějších mužů v celém Japonsku, je na smrtelném loži a přeje se se svým zachráncem naposledy setkat. Wolverine se nakonec nechá zviklat, ale jak se brzy po příletu ukáže, Japonsko ho nepřivítá s úplně otevřenou náručí.
V kině už dlouho nebyl tak čitelný film, jehož pointa mlátí do hlavy se stejnou razancí, s jakou si to sviští nindžovské šípy směrem k Wolverinovi. V průběhu snímku to dojde až tak daleko, že sami sebe budete přesvědčovat, že takhle to přeci skončit nemůže. Budete si přát, aby vás scenáristé přechytračili klidně něčím naprosto nelogickým, jen ať se pletete. Ale bohužel. Smutnou pravdou je, že zhruba devadesát minut ze sto dvaceti šesti jen čekáte na „velké překvapení“, které překvapí snad jen tím, že si tvůrci skutečně mysleli, že to překvapení bylo.
To jde ruku v ruce s postavami snad ještě dvourozměrnějšími než jejich předobrazy v komiksu, z něhož film do značné míry vychází (komiks vyšel na stáncích v rámci Ultimátního komiksového kompletu, pozn. red.). V příběhu je autoři představí tím nejhorším možným způsobem: místo jednoduché akce přijde věta: „To je -dosaďte si jméno – syn/zeť/dcera/poskok/atd. pana Šingena“, což by bylo k zapamatování možná ve chvíli, kdy byste si k tomu kreslili rodokmen. Motivace některých postav je tak na vodě, že se na konci v tom, kdo co chtěl, ztratíte.
První Wolverine nebyl žádný zázrak, ale i když se pokračování snaží z klišovitosti prvního dílu ubrat a naladit se na psychologickou, temnější strunu, vyznívá to do ztracena. Ačkoliv pár pěkných motivů by se našlo: epizodka s umírajícím (počítačovým!) medvědem je vlastně mnohem přirozenější než celá romantická linka Wolverina a Šingenovy dcery Mariko a tu a tam prokoukne i nějaký zajímavý vizuální nápad (sekvence s jedoucím šinkanzenem je sice prdlá, ale svým způsobem zábavná).
Wolverine je zkrátka tentokrát hodně zenový a nedá se říct, že by mu to dvakrát slušelo. Ani asijské kulisy nakonec neprodávají tak, jak by si člověk představoval. Snaha o vykreslení japonských tradic a hodnot většinu času spíš irituje, protože působí neskutečně uměle. Rozčílí vás už jen to pomalé nalééévááání čaje, které sice objektivně trvá pár vteřin, ale subjektivně – jako byste sledovali dokument o čajovém obřadu.
Jako kdyby se filmaři s postavou Wolverina jen zastřelovali a ne a ne trefit správnou míru psychologizace, humoru a superhrdinské nadsázky; ta s Wolverinem zafungovala zatím snad jen ve filmové sérii X-Men. V kontextu superhrdiny, jenž si tak moc zakládá na svém samotářství, je poněkud paradoxní dojít k výsledku, že Wolverine je vlastně lepší jako týmový hráč než jako sólista. Alespoň ve filmu určitě.
Wolverine
Sci-Fi / Akční / Fantasy, USA, 126 minut
Režie: James Mangold
Scénář: Mark Bomback, Christopher McQuarrie
Hrají: Hugh Jackman, Famke Janssen, Hirojuki Sanada, Will Yun Lee, Brian Tee a další
Premiéra v ČR: 25. července 2013
