Pražská kapela Lanugo je na české scéně výjimečná. Typická je pro tohle spojení vystudovaných muzikantů přirozená kombinace jazzových postupů, sól a instrumentálních ploch s popovým vzorcem sloka-refrén. Máte rádi jasné, ale neprvoplánové (jednou snově, jindy zase rozverně) zaranžované melodie a s lehkostí zahraný doprovod? Pak si určitě poslechněte stejnojmennou desku, kterou Lanugo vydalo loni.
Duší Lanuga je dozajista jedna z nejlepších mladých zpěvaček u nás, devětadvacetiletá absolventka Konzervatoře Jaroslava Ježka Markéta Foukalová. Možná, že jste si jí všimli už jako zpěvačky funkyjazzových Madfinger nebo jedné ze tří vokalistek ethnojazzových Yellow Family. Hostovala i u Michala Pavlíčka nebo na narozeninovém koncertě Michala Prokopa v pražské Lucerně.
Její citlivý alt jako by nebyl v Lanugu jenom sólovým, ale i dalším doprovodným nástrojem. Všechny instrumenty - ať už klávesy Viliame Béreše (29, například Toxique), kontrabas Rastislava Uhrika (30, Vertigo Quinet, jejichž vliv je na albu ostatně velmi cítit), bicí Martina Kopřivy (31), trubka Miroslava Hloucala (27, Infinite Quintet) a kytara Mirka Šmilauera (30) - se totiž v rámci Lanuga nepředhánějí; podle teorie „jeden za všechny, všichni za jednoho“ jen citlivě staví společný výsledný zvuk. Zpěv Foukalové je přesně tak funkční, civilní, neafektovaný a přitom jasný jako ostatní kapelové nástroje.
V sedmi autorských skladbách zpívu Foukalová anglicky, na desce ale najdeme i zhudebněnou básničku českého autora Josefa Kainara Samota. I na ní Markéta dokazuje to, co u českých zpěvaček není zase tak úplně samozřejmé; kouzlo jejího hlasu se neztrácí ani s přechodem do jazyka, ve kterém všichni všemu rozumíme.
Omlouváme se, ale něco se porouchalo. Prosím obnovte okno prohlížeče.