Štítek Reklama
8. 6.2015

Hradecký Rock for People: Top 9 momentů festivalu

  • Článek
Více článků jako tento
Motiv detailu novinky

Faith No More, i napodruhé hvězdy Rock for People - Autor fotografie: David Taneček/ČTK

Letní festivalová sezóna letos začala v předstihu – může za to Rock for People, který se na královéhradeckém letišti uskutečnil ještě s dozvuky jara. Jaké okamžiky festivalu utkvěly redakci Koule.cz v paměti?

I Love You Honey Bunny

I love you indie rock

Bylo to, jako když Shosanna Dreyfus z Hanebných panchartů podpálila kino obsazené nácky. Nebo jako konec novinářské projekce Babovřesků, když sedíte uprostřed řady. Po čtvrteční metalové dvojici headlinerů Deathstars a Asking Alexandria vysvobodil koncert indierockových I Love You Honey Bunny antimetalovou autorku textu z frustrace z nedostatku alternativně rockových či elektronických kapel v celé šíři festivalového programu. Skupina kolem zpěváka Sebastiana Jacquese, mimochodem syna exposlankyně Kateřiny Jacques, po zhuštěných kytarových orgiích headlinerů pobídla ke spokojenému úsměvu přímočarým indie rockem o jednom dějství. A skvělým, povědomým hlasem. Ze zamlženého obrazu Alexe TurneraArctic Monkeys v představách se ale po otevření očí zhmotnil sympatický frontman, který své herecké zkušenosti z Hořícího keře nevystavoval na odiv. Koncert byl lehce humorným úkazem závěru prvního festivalového dne, kdy se pod jednou střechou sešli takzvaní hipstři, kteří se prozradili hejtem na metalcoreové Asking Alexandria.  

Faith No More

Kapela, která vystoupila

Mike Patton je štěkající pes, romantik a rocker v jednom. A za všech okolností elegán. Neskákalo se, neboť to pamětníci ani zpěvák neměli zapotřebí. Tvorba Faith No More i s comebackovým albem Sol Invictus učaruje hlavně zvukovou sofistikovaností, nikoliv předvídatelnou melodičností či prázdnými popěvky jako pořadateli přeceňovaní Bastille. Zazněly hity jako Midlife Crisis, We Care a Lot nebo Epic i předělávka slavné písně Easy od The Commodores, v níž jindy hlasově experimentující bouřlivák ukázal vyvinuté baladické cítění. Nerušivě bílá scéna s barevnými květinami podtrhla suverenitu vystoupení, mohutné ohňostroje zase odvedly na dvě tři písničky pozornost od samotného koncertu. Ohňostroj ovšem nepořádal samotný festival, který, jak se proslýchá, podřídil termín celé akce právě volnému okýnku v kalendáři Faith No More, ale jakási hradecká firma - pro svou vlastní zábavu.

Faith No More v Hradci: Nezapomenutelný zážitek s tříletým zpožděním

Limp Bizkit

Estráda, nebo svéhlavá show? 

Kdo do Hradce nepřijel kvůli Faith No More, dorazil, aby viděl Limp Bizkit. Jedni jejich výkon zbožně opěvují, druzí vytýkají pánovitou aroganci, čím dál patrnější frackovitost Freda Dursta anebo výhrady schovávají za prostý fakt, že kapela do publika nesypala jednu písničku po druhé. Ne nadarmo se říká, že pravda bývá někde uprostřed. Sedmdesátiminutový set by skutečně snesl víc skladeb na úkor ústřižkovitých coverů nebo Durstových ledabylých, třebaže ve výsledku zábavných a účinných her s publikem. Pokud ale existuje prototyp svéhlavé kapely, která věci nedělá pro všeobecné zalíbení, ale po svém a jejíž energie je právě proto autentická a pohlcující, jsou to Limp Bizkit. Kdo tohle vnímá a respektuje, ten měl důvod si koncert užít, i kdyby měl jakoukoliv podobu. Snad si z něj dotyčný odnesl mnohem víc než fanoušci, kteří u hitů Rollin´a My Generation buďto vzpomínali na dětství a dospívání anebo se jen přišli na vlastní oči přesvědčit, že jedna z nu-metalových legend 90. let a jejich někdejší vzor jim už dnes nemá co říct.  

Rock for People

Rock pro lidi

Rock for People se po letech vrátil ke kořenům, tedy hlavně k tomu, co slibuje ve svém názvu. Pokud půjdeme po headlinerech, na letošním ročníku se po více než pěti letech vystřídalo na pódiích nejvíce kytar. Dramaturgie festivalu se učesala, nepůsobí, že chce uspokojit všechny. A to je dobře. Organizátoři se tak vyhnuli rozpakům z programu zvláště loňského a předloňského ročníku, kdy se mezi dvěma hlavními pódii v jednu chvíli utvořila posloupnost indierockových Foals, českého zlatého popu Karla Gotta, stoner rockerů Queens of the Stone Age a nu raveu Klaxons.
Letos slavili žně příznivci coreových žánrů a metalu s headlinery Limp Bizkit, Hollywood Undead, Deathstars i Asking Alexandria. Pochyby o tom, zda se další ročník Rock for People vůbec uskuteční, se v tak očích minimálně jedné komunity hudebních nadšenců rychle rozplývají. Dvacetiletá hudební přehlídka znovu získává viditelné kontury s tím, že její směřování rozsekne blízká budoucnost. 

Areálové změny

Nová stage na ranveji

Královéhradecký festival si udělal pořádek nejen v žánrech, ale i v areálu. Zpřehlednil jednotlivé zóny, takže pokud návštěvníka popadl hlad, mohl sebevědomě vyrazit do jednoho ze dvou jídelních koutů pro poctivé špagety nebo frgále, stejně jako si pořídit na památku něco na sebe. K radosti spálených a zpocených návštěvníků přibyly i slunečníky na kopci naproti jedné z hlavních scén. Jednu z největších změn si připsal přesun největší Rock for People stage na ranvej, kde se v minulých ročnících tyčila brána do festivalparku. Pohodlný terén před pódiem potěšil návštěvníky i v parných dnech, stejně jako by pevnou půdu pod nohama ocenili v případě deštivého počasí. A když už je o něm řeč, nejde neokomentovat chybějící krytou hlavní stage. Buď měli organizátoři při ruce kromě meteorologa ještě věštce, nebo riskovali. Což při vzpomínce na hrozící katastrofu při hromobití v roce 2012 budilo rozpaky.   

Julian Casablancas and The Voidz

Efektní zefektovaný soundtrack k západu slunce

Julian Casablancas, frontman kapely The Strokes, která na počátku nového milénia (spolu)utáhla uzel lana post-punku, přestřiženého na konci osmdesátých let, se s novým projektem The Voidz postaral o jeden z vrcholů festivalu. Po zvukové stránce, nikoliv té návštěvnické. Poté, co početné davy hopsaly na pop-punkové Američany Yellowcard a po x té si notovali s největšími Kollerovými hity jako tehdy, zřejmě využily následující hodinu k večeři nebo převlečení se. Legenda nezávislé scény přitáhla jen hrstku návštěvníků, což ale vzhledem k převážně metalo-coreovému line-upu neudivilo. Casablancas po letech s indie rockovými The Strokes nepřekvapivě ukročil mimo svůj rajón - do bizarních psychedelicky-rockových vod, v nichž se zrcadlí i album Tyranny. Atmosféru navodil dokonale - kymácivě se přitrousil na pódium, při zpěvu do klasického mikrofonu a vokodéru zároveň se líně svíjel a s opileckou dikcí jen tu a tam něco zahlásil do publika. Pětičlenní The Voidz za zády jeho podivínství slušeli. Zatímco klávesista se ve volných chvílích točil na stoličce, kytarista ve vestě s indickými motivy s charitativním výrazem rozdal statickému davu před přídavkem přesně dvě lahve s vodou. Poetická jedenáctiminutová koncovka Human Sadness při západu slunce odvála pozornost na jinou planetu.

Počasí letos v pořádku. Foto ČTKPočasí

Řeknete si i příště, že vy se spálit nemůžete?

Třicetistupňové horko, slunce zavěšené na azurovém sametu, krůpěje vody řinoucí se jen z hasičských vozů. Blaženost? Pro organizátory festivalu jistě. Jen si představte, kdyby desetitisícové davy znovu dovalily na festival kvůli Faith No More a opět by vlivem bouřek odtáhly s prázdnou, zatímco Faith No More s dost možná největším honorářem v historii Rock for People? Frustrovaný návštěvník i organizátor by téměř jistě příště, pokud by nějaké bylo, ztratil důvěru i chuť. Slunné a horké počasí však kromě sanfranciské kapely přineslo u řady návštěvníků i červený odstín kůže. Skuhtání postužených pak bylo na královéhradeckém nádraží po festivalu slyšet dosytosti. Schválně - řeknete si i příště, že vy se prostě spálit nemůžete?

Flux Pavilion

Vrchol festivalu nepatřil Bastille

Ne, vrchol festivalu nepatřil indie rockerům Bastille. Zatímco ti se snažili uhranout početný dav efektními projekcemi a světlohrou, Joshue Kierkegaard G. Steele alias Flux Pavilion stál na druhém největším pódiu za svým pultem sám, bez efektů. Pokud se Londýňané pokoušeli rozeskákat přihlížející ohranými popěvky, producent z desetitisícového městečka Towcester paralyzoval návštěvníky bleskovými smrštěmi samplů, agresivně se zahryzávajícími do kůže. A konečně - jestliže se při Bastille hodinu čekalo na hit, tedy závěrečný Pompeii, Flux Pavilion sypal jeden za druhým. Ať už electro-houseový track Steve French se slyšitelnými stopami Stevea Aokiho, nu-diskový šlágr I'm the One opředený šíleným, ale famózním kočičím klipem, i největší pecku I Can't Stop. Joshua ve svém setu seřízl ploché zvukové můstky na maximum a zpod rukou nechal vypouštět samé přímočaré songy. Respekt z pódia vyzařoval i díky své mohutné kostře. 

+

Národ sportovců, nové hudby odpůrců

Jezdíme stále na jistotku a místo hudby koukáme na tenis

Vztah Čechů hudbě se v posledních letech lepší. Svědčí o tom zvyšující se zájem o festivaly, a když půjdeme ještě dál, hojně navštěvované akce v klubech s vyhraněnou dramaturgií jako v NEONE dokazují i vzrůstající počet těch, které hudbu baví objevovat.
Propojit obě tyto věci v případě Rock for People ale úplně hladce nepůjde. Našinci stále jezdí takzvaně na jistotku, za kapelami, které důvěrně a léta znají. Jet na festival s chybějícím vysněným koncertem nepřipadá v úvahu. Na letošním ročníku královéhradeckého festivalu se tak při sobotním odpoledni vyjevil pozoruhodný úkaz, kdy na hlavním pódiu před skromným publikem hráli talentovaní reggae-rockoví Shoshin, zatímcopřed plazmou ve festivalové hospodě se těsnily davy zírající na tenisové French Open. Zda obrazovky k podobným účelům patří i na festivaly je věcí k individuálnímu zamyšlení.

Spolupráce: Adam Vrána

Mohlo by tě také zajímat

  • Článek
YouRadio

Začni poslouchat, co tě baví

iStyle
Štítek Reklama