Štítek Reklama
9. 6.2017

Káčin zápisník: Jak je těžké spolubydlet, když už máte studentská léta za sebou

  • Článek
Více článků jako tento
Motiv detailu novinky

Spolubydlení je pro většinu z nás most mezi mamahotelem a životem samostatně fungující lidské jednotky, většinou tedy probíhá během vysokoškolských studií. No jo, ale co když už máte bezcenný titul dávno v šuplíku a pořád ještě se dělíte o koupelnu s kámošem?

Když jsem dokončila školu, můj tehdejší kluk mi nabídl společné bydlení a já ani na chvíli neváhala. Až do té doby jsem totiž bydlela u rodičů, v jednom pokoji s bratrem, na palandě. Bylo to sice super, ale jako první, dost zkrátka držené dítě, jsem po takové vidině svobody okamžitě skočila. Když jsme se pak za necelé dva roky rozešli a já se musela odstěhovat, návrat domů nepřipadal v úvahu, a tak jsem musela zvolit spolubydlení. Jenže to už mi bylo 24 a chodila jsem do práce...

Spolubydlení na vysoké má mnoho výhod. Oproti koleji máte velkou svobodu, vždycky se doma najde někdo, kdo s vámi zapije špatný den, nikdo vás neúkoluje, o bordel se demokraticky dělíte. Jenže jakmile se zapojíte do pracovního procesu, chcete mít doma hlavně klid a všechny tyhle skvělé věci vás začnou spíš otravovat.

Když se vzbudíte po probdělé noci, musíte jít na přednášku a koupelnu zrovna někdo blokuje, buď se na to úplně vykašlete, nebo se tam klidě dobelháte s mastnými vlasy v culíku a zbytky make upu z předchozího dne. Sednete si totiž do zadní lavice, složíte hlavu na lavici a je to v pohodě. Když ale musíte do práce, je to problém. Jednak se z ní nemůžete ulít, jednak tam potřebujete fungovat a jednak tam taky potřebujete nějak vypadat. Přijít ale pozdě na poradu s argumentem, že vaše spolubydlící vlezla do koupelny ve vašem čase a pak si půl hodiny čistila obličej, tudíž jste se nemohli načančat, to vám teda u šéfa stopro neprojde.

Když máte spolubydlícího a už vám bylo 25, větu "Na tyhle srandy už jsem stará," začnete říkat častěji, než by bylo vhodné. Nebaví vás, že si někdo vaří večeři v půl jedné v noci. Nebaví vás, že si někdo pozve partu kamarádů, zkouří se s nimi a rozhodne se přitom řehtat na celý byt u pitomého animovaného seriálu. Nebaví vás přijít domů a zjistit, že ty drahé sýry, které si konečně můžete dovolit, někdo sežral. Nebaví vás, že vám člověk, s nímž bydlíte, ve vzácném záchvatu čistotnosti vyházel krabice od bot, které měly svůj moc dobrý účel, ale jemu to prostě přišlo v pohodě.

A ze všeho nejvíc vás nebaví, že ať vás ten člověk štve sebevíc, nic s tím neuděláte. Jiného spolubydlícího neseženete, protože ti, co by do toho šli, jsou mladší a ještě žijí právě tím studentským životem, a ten zbytek už většinou bydlí s partnerem. A na vlastní byt nemáte, protože jak nám, nevděčným mileniálům, nedávno sdělil jistý boháč, dokud si budeme kupovat avokádové toasty, nikdy se to nezmění. Ono to tedy není ani tolik o toastech jako spíš o studentských půjčkách, nemožnosti sehnat dobře placenou práci hned po škole a přemrštěných cenách nemovitostí, ale každý tomu asi říká jinak.

Holt se budu muset dobře vdát, případně prostě zatnout zuby, šetřit a čekat. Dívám se na to ale z lepší stránky; třeba jednou ze všech těch šíleností, co se spolubydlící zažívám, vyrobím úspěšný sitcom!

Káčin zápisník: Navrch huj, vespod fuj aneb O podivných móresech moderních kadeřníků

Káčin zápisník: Můj život s kocovinou aneb 9 stupňů pekla

Mohlo by tě také zajímat

  • Článek
YouRadio

Začni poslouchat, co tě baví

iStyle
Štítek Reklama