Štítek Reklama
14. 11.2015

Recenze na Stevea Jobse: Vizionář z Applu postupně odhaluje svou lidskost

  • Článek
Více článků jako tento
Motiv detailu novinky

Máme tu čtyři jména, o úrovni jejichž brilance je vždy zábavné se dohadovat. Dannyho Boylea, režiséra kultovního Trainspottingu a nedoceněného audiovizuálního opusu Sunshine, Aarona Sorkina, scenáristu The Social Network nebo Moneyeballu, jehož pověst nabývá kladných konotací takřka každou vteřinou, Michaela Fassbendera s hereckým charismatem, jímž si získal davy příznivců třeba v X-Menech, A v neposlední řadě Steva Jobse, o němž výše zmiňovaní natočili strhující snímek. Přečtěte si recenzi Martina Svobody.

Nikdo jiný než Sorkin by nedokázal ze zvoleného konceptu vyždímat tolik. Jobse navštěvujeme ve třech zásadních momentech jeho života – těsně před třemi prezentacemi jeho přelomových produktů. Sledujeme, jak v zákulisí komunikuje se svými kolegy (předně Kate Winslet a Seth Rogen) nebo svou dcerou a v hektické atmosféře se připravuje na zásadní projev. Úsek vždy končí ve chvíli, kdy vchází na pódium a prezentace začíná.

Můžete se těšit na ty nejvybroušenější dialogy, jejichž jediná vada je, že jsou chvílemi až moc dokonalé, až moc perfektní v každém detailu a zdá se, jako by na nás Sorkin shlížel z hodně vysoké hory a posmíval se nám, o kolik je chytřejší než my. Jenže on vážně je! Jeho scenáristické hříčky, oslí můstky, pointy, a přitom zachování přehlednosti... je až nepředstavitelné, že tak čistý scénář může vzniknout.

A málokdo by jeho textu dokázal vdechnout život jako Boyle, který sice není tak pevně precizní jako Fincher, ale jeho popovější přístup a neskutečně dravé tempo nedovoluje, abychom za ty dvě hodiny nepřetržitých dialogů byť vzdáleně pocítili nudu. Jobs prchá kupředu těžko udýchatelným tempem a každý jeho okamžik je veskrze zábavný prostě proto, že v něm chytrý režisér chytře adaptuje chytré věty.

Fassbender nebyl nikdy herec mnoha tváří, ale jeho charisma (jímž mimochodem v těchto dnech krom Jobse oživuje v kinosálech i Shakespearova Macbetha) jede naplno a jeho Steve žije. Povětšinou vykreslený jako asociální hajzl, jehož moc přichází jaksi ze vzduchu, protože vlastně sám o sobě nic neumí a musí vždy pouze úkolovat jiné. „Vy jste jako hudebníci, kteří hrají na své nástroje. A já jsem dirigent ovládající celý orchestr.“ Tak Sorkinovými slovy obhajuje svou pozici samotný Jobs, zatímco vráží svým přátelům kudly do zad.

Jednorozměrnost ale nečekejte, vizionář z Applu postupně odhaluje svou lidskost, ač tady možná trochu moc vyčuhuje scenáristický záměr vnést do života nějakou pointu. Těžko se Sorkinovi tato tendence vyčítá, protože představa, že postava musí procházet emocionálním vývojem a musí dojít ke katarzi, paří mezi základy vyprávění. Ve filmu vystavěném z hyperrealistických dialogů ale toto dodržení schématu přece jen poněkud křičí a při tom, co vidíme, by bylo přesvědčivější, kdyby byl hrdina stejný hajzl od začátku do konce bez pokusu dodávat mu lidskost, navíc na stejném principu jako v (přece jen o kus lepším) The Social Network, kde se Sorkinova textu chopil nedostižitelný David Fincher. Jde ale o malou výtku jinak až nechutně dotaženému filmu, v němž se snoubí Sorkinova scenáristická nadřazenost s Boyleovou nevypočitatelnou živelností a skvělými hereckými výkony, krom Fassbendera i Winslet, Rogena a všech dalších.

Recenze: Soudržnost jinak skvěle zrežírovaného Sicaria poměrně skřípe

Recenze na Pana: Umí létat a když bude fetovat vílí prach, zůstane navždy fit

Mohlo by tě také zajímat

  • Článek
YouRadio

Začni poslouchat, co tě baví

iStyle
Štítek Reklama