Film o proradnosti války a bezejmenných hrdinech
Český válečný film je slovní spojení, které v našich končinách nevídáme moc často. Václav Marhoul je tím odvážlivcem, jenž se podepsal pod tímto novým českým filmem. Jak už název napovídá, jedná se o příběh zasazený do doby druhé světové války, kdy československý 11. pěší prapor hájil své pozice v libyjském Tobruku před německými a italskými vojsky.
Opravdovým bojem bylo i samotné natáčení tohoto (na naše poměry) velkofilmu. Ovšem s radostí můžeme zkonstatovat, že otisky potu všech zúčastněných je vidět velmi výrazně, neboť po dlouhé době můžeme v našich kinech zhlédnout výjimečný snímek, který předčil očekávání.
První krůčky uvádějící hlavní děj nás zavádějí do výcvikového tábora, kam přichází dva nováčci, a to vojíni Pospíchal a Lieberman. Tito dva nezkušení „bažanti“ plní ideálů se pomalu začleňují do týmu mezi zkušené řadové vojáky a autoritativní důstojníky. Situace ve druhé světové válce je nevyzpytatelná, a tak brzy přichází den, kdy čeká celý prapor přesun do předních linií libyjského pouštního bitevního pole. Ačkoliv byli vojáci připravováni na drsné podmínky v poušti, nikdo je nepřipravil na všudypřítomné utrpení, smrt svých blízkých přátel nebo psychickou tíhu každého okamžiku stráveného čekáním na vysvobození z této pekelné výhně.
Možná vám v popisu filmu chybí nějaká zmínka o monstrózní bitvě se stovkami komparsistů, ale tímto druhem válečného spektáklu Tobruk není. Nicméně nebyl by to válečný film, kdybychom se nějakých akčních scén nedočkali. Díky speciálním efektům nabývají na první pohled jednotvárné scény na působivosti a takové ostřelování linií našich hrdinů nebo jediná větší bitva, kdy prapor ubrání své pozice, je za doprovodu válečného burácení jednou velkou pastvou pro oči. Tvůrci staví diváky do kůže ústředních hrdinů, kdy nikdo netuší, odkud z nekonečné pouště mohou přiletět nepřátelské kulky či šrapnely. Film jako celek působí jako jedna velká promyšlená psychologická hříčka, jež evokuje napětí, soucit a lítost.
O psychickém vyčerpání by mohl vyprávět hlavní hrdina vojín Pospíchal (Jan Meduna), okolo něhož se celý film točí. Takřka jeho očima procházíme nástrahy veškerých temných zákoutí války. Na druhou kolej nejsou odsunuti ani jeho kolegové tvořeni převážně z neznámých herců. Naopak zde objevíme několik charakterů, u kterých nám je až líto, že se o nich a jejich osudu nedozvíme něco víc. Mezi takové patří například vojín Růžička v podání Michala Novotného známého z nováckého seriálu Redakce či Robert Nebřenský známý především z divadla Sklep. Oba tito herci příliš nevynikali ve svých předchozích rolích, avšak v Tobruku je tomu naopak. Jejich výkony stojí více než za pouhé povšimnutí.
Režisér Václav Marhoul sáhl celkově po netradičním zpracování válečného filmu. Někomu psychologické zpracování nemusí vyhovovat, český divák nemusí přijmout netypicky otevřený konec, ale bez hollywoodsky povinných milostných zápletek, bez megalomanských bitev i bez přehnaného rozpočtu se mu podařilo natočit snímek, který by si zasloužil konfrontaci s jinými válečnými filmy. Porovnáme-li Tobruk s dalším nedávno do našich kin uvedeným snímkem Rudý Baron, není třeba sáhodlouze přemýšlet nad vítězem. Ač se oba příběhy odehrávají v jiné dekádě 20. století, má Tobruk bezesporu to, co Rudému baronovi chybí, a tím je jasná vize příběhu. Po zhlédnutí německého filmu dlouze pátráme nad tím, co nám vlastně tvůrci chtěli v té motanici říct. Na druhé straně u našeho zástupce máme při závěrečných titulcích jasno. Marhoulovi se podařilo natočit výpověď o proradnosti války a o hrdinech beze jména.