Hoď si mašli!


Jel jsem onehdy autobusem, a co čert nechtěl, řidič si celou cestu pouštěl jedinou kapelu. Měl zjevně vytříbený vkus a možná taky dal na hudební recenze v našich denících. Chtě nechtě jsem si tedy užil téměř dvě hodiny s britskou skupinou Radiohead.

Utrpení to bylo převeliké. Bohužel totiž nejsem duševní masochista. Před bolestí, kterou na mě zpěvák Thom Yorke z Radiohead valil, se nedalo utéct, byla všude. Asi jako když člověk zapadne po krk do sirupu a nemůže se hnout, teče mu do uší, do nosu, zalepuje oči… prostě, celého ho oblemtá.

Poslechněte si ukňouraného Thoma Yorka

http://www.youtube.com/watch?v=5LeLAELIxKY

Aby bylo jasno, nehodlám se jakkoli strefovat do interpreta pouze proto, že zpívá o svém trápení, o tom, že ho nechala slečna, že je mu smutno, svět je špatný a děti v Africe mají hlad. Záleží jen na tom, jak to dělá. Slzy nejsou ostuda, stydět by se však měli všichni za to, prodávají-li je ve velkém. Na hudebních billboardech… Protože když o bolesti zpívá takový Leonard Cohen, cítíme, jak ho stravuje, jak zatíná zuby, aby nevzlykal nahlas. Cítíme, jak se s tím pere a jak nakonec vítězí. Stejně jako třeba Nick Cave. Zkrátka, k bolesti přistupují jako chlapi. Vyrovnat se s emocemi se ctí uměli jak The Cure, tak The Smiths, někdy se to dařilo i Depeche Mode. Ale jakmile se zpěvákovi příliš rozechvěje hlas, jsem ve střehu a říkám si: když je na tom skutečně tak špatně, jak zpívá, jak to, že už si to dávno nehodil?

Má patku a vzlykání mu jde dobře
Jasně, poslechnout si, jak se někdo doslova bahní ve svých depresích, může být příjemné, když si řeknete, že v tom nejste sami. Ani velký Thom Yorke to nemá lehké. A zjevně jde tento artikl na odbyt, čehož důkazem jsou nejen již zmínění Radiohead, ale také třeba The Verve a jejich rozervanec Richard Ashcroft. V minulosti pak u „osmdesátkových“ syntezátorových kapel, jako třeba Ultravox, patřilo fňukání k základním prostředkům, podobně jako u některých britských kytarovek o deset let později. A u nás? Pro ty, kteří mají radši domácí zboží, tu máme hocha jménem Niceland, jenž má na rozdíl od Thoma Y. ještě pěknou patku a není mu přes třicet… Vzlykání mu jde ale stejně dobře.

Budiž, jsem však přesvědčen, že je zbabělé mávat takhle svou bolístkou před celým světem. Nedospělé a teatrální a k smíchu. Na chandry má jistě nárok každý, ať se jim ale – proboha! – poddává pěkně někde v ústraní. Tam ať si naříká. Ať si sedne do kavárny a svůj bol nad zkaženým, špatným, končícím, prohnilým, zlým a nepřátelským světem (doplňování dalších adjektiv se meze nekladou) sděluje pouze kdovíkolikáté kávičce, černočerné jako vše, co dotyčného obklopuje. 

Vlastně je překvapivé, že podle vzoru Klubu rváčů ještě nevznikl Klub fňukalů – mohli by se scházet a brečet si na rameni. Na jeho stránkách by si mohl každý vylévat své rozbolavělé srdéčko. Mohli by si pouštět Radiohead a držet se za ruce. A hlavně: naříkat a pěkně se všichni litovat…

Prosím, ale beze mě.

Autor je publicista a překladatel

swipe helper

Mezi články můžete přecházet pohybem prstu na displeji do stran

zavrit