Káčin zápisník: Jen vaše lajky mě udržují mladou, říká žena tisíce facebookových tváří

Redakce

Je to pár dní, co mi Facebook nadšeně hlásil, že na něm funguju už osm let. Tak jsem si mírně prolistovala, co všechno jsem v jeho rámci nasyslila, a při té příležitosti jsem zjistila, že jsem za tu dobu stihla nahrát 110 profilovek. 110. Proboha!

Víte, jak je v Nolanově Batmanovi taková ta hláška o temnotě? Když Tom Hardy v masce chraptí něco jako „Ty ses na tmu adaptoval, já se v ní narodil, vychovala mě, utvářela mě“? No, tak tak nějak to mám já s Facebookem. Jsem z té generace, kterou to chytlo těsně po expanzi do České republiky. Bylo mi tak sedmnáct, spíš možná osmnáct, když jsem si založila profil a definitivně tak zanevřela na Lidé.cz a Líbímseti.cz, kde už stejně nikdo nebyl.

V tom jsem měla, řekla bych, oproti dnešním děckám štěstí. Sledovala jsem, jak se to postupně vyvíjí, takže jsem se v tom vždy uměla pohybovat, ale zároveň už jsem měla formativní věk za sebou, takže jsem tuhle sociální síť nikdy nebrala moc vážně – a neberu doteď. Pamatuju si cestu z jednoho večírku se spolužáky z vejšky, kdy mě jeden dneska už kamarád doprovázel na tramvaj a řekl mi: „Káčo, ty seš hrozně super, to bych ale vůbec neřek, protože na Facebooku se chováš jako úplná pí*a.“

Protože většina z vás mě na Facebooku v přátelích nemá, měla bych vám to osvětlit. Moje zeď se dá popsat nejlíp asi jako „shitload of memes“. Jakýkoliv vtipný obrázek, gif nebo video u mě najde své místo a děje se to třeba dvacetkrát denně. Jsem spamer každým coulem a je mi to jedno, protože na Facebooku mi nikdy ani za mák nezáleželo.

Teda kromě profilovek.

Kdybych měla sestavit žebříček nejčastějších dotazů, které mi známí pokládají, pak „Proč sis zase změnila profilovku?“ by určitě byl v první desítce. Jakmile jde o moji profilovou fotku, jsem jak posedlá a sledovat, jak lajky prší, mi dělá upřímnou radost. A přitom normálně je mi to jedno. Přes den se skoro nemaluju, nijak zvlášť se neoblékám, na ulici jsem nejraději neviditelná a na Instagram, který byl primárně stvořen k nahánění ega, dávám ještě větší blbosti než na Face – třeba fotky věcí, co nemají obličej, ale vypadá to, že ho mají. Hahahahaha.

Ale zpátky k věci. Jak už jsem předeslala, profilovek jsem za ta léta nahrála víc než stovku. Brr! Docela mě to číslo vyděsilo a poprvé v životě jsem to byla já, kdo se sám sebe ptal, PROČ mám už zase novou fotku, když ani není nijak zvlášť zajímavá nebo výjimečná. Sem to prostě opět já z hezkého úhlu, s vyretušovanýma kruhama pod očima a projetá trendy filtrem.

Budu mít lepší náladu, když mi pod obrázkem přistane 40 palců? A co když to bude 70? A když to pak bude 71, bude to ještě lepší? A k čemu to všechno vlastně je, když mi to sice zacení všichni, ale ten jeden kluk, co se mi líbí, (a kvůli kterýmu jsem to vlastně celý fotila, že jo) mi to tam prostě nehodí a nehodí? A až mi to tam hodí, tak to znamená, že mě miluje? Budu už konečně klidná? Fakt mám tak malý sebevědomí, že mám tohle za potřebí? Co je to se mnou?

A přesně v ten moment jsem to utla s myšlenkou „Tak prrr, do toho se nepouštěj“, promazala album profilových fotek a řekla si, že ta nová portrétovka mi vydrží aspoň měsíc. Nebo aspoň tejden…

Káčin zápisník: Co dělat a co ne, když zjistíte, že vás bývalý podváděl

Káčin zápisník: Problematika letních románků aneb Jak mít filmovou lásku bez lásky? Těžko

swipe helper

Mezi články můžete přecházet pohybem prstu na displeji do stran

zavrit